Na jedné straně se turista pobaví nad kdejakými nevšedními výrazy, na druhé může dojít k nedorozumění. Třeba když vypravěč začne povídat, že celé odpoledne šústal turkyň, nezasvěcený posluchač minimálně znejistí, nebo si hned o tom druhém myslí to nejhorší. Přitom vysvětlení je jednoduché, v nářečí se jedná o stahování listí z kukuřičného klasu. A podobných situací může nastat více.

V extrémním případě a s nadsázkou řečeno, může jít i o život. Když před nějakým zdravotníkem ve městě, třeba v Brně, zahlásím, že mně teče kríf, každý nemusí pochopit, že mu ve skutečnosti říkám o tekoucí krvi.

Je dobře, že Šalanda slova, věty a celé příhody, které slyšel, ukládá do knih. Alespoň v této formě zůstanou podobné výrazy uchované pro další generace.

Je škoda, že už dneska takto mluví pouze naše babičky nebo naši dědové. Zatímco slova jako húlava, gatě a další tedy pozvolna mizí, rozšiřuje se u nás stále více výrazů převzatých z angličtiny. Princip však zůstává stejný. K pochopení nářečí i cizího slova napoprvé člověk potřebuje slovník nebo alespoň nápovědu druhého.