Okamžik, na který jsme čekali všichni dlouhé měsíce. Těšili jsme se, až si s přáteli budeme moci zajít večer na víno, zatančit si, dát si krýgl točeného v oblíbené pivnici nebo si prostě jen po měsících konečně vyzkoušet a koupit zimní boty v kamenné prodejně.

Mohlo by se zdát, že je vše v pořádku. Situace se uklidňuje, koronavirus a jeho mutace jako mávnutím kouzelného proutku vymizel, a my jsme si vymodlili vytouženou svobodu. Opak je pravdou. Zatímco okolní státy uzavírají České republice svoje hranice a bojí se do svých zemí vpouštět i pendlery, za normálních okolností ceněnou pracovní sílu, my máme pocit, že jsme celosvětový problém švejkovsky vyřešili.

Covid-19 mě nebaví a obtěžuje mě. Stejně jako všechny ostatní. Avšak zatímco například v Německu stačí naznačit vážnost situace a lidé se chovají uvážlivě a doporučení odborníků respektují, obávám se, že v České republice nám nezbývá než nouzový stav prodloužit. A to přesto, že se tato dvě slova za poslední rok dostala mezi sprostá.