Architektonická bomba nizozemských tvůrců zasáhla Brňany vlnou radosti. „Úžasné, vzletné, povzbuzující,“ nešetřili chválou. Po covidu a černých zprávách o tornádové katastrofě vlila do žil Jihomoravanů dávku optimismu a naděje. S vírou, že se už nebudou muset stydět za nádraží, které je samotné od cestování vlakem odrazuje. O zahraničních turistech nemluvě.

Spojení s Alfonsem Muchou je namístě. Právě v těchto dnech se totiž pomyslně vrátil domů, na jižní Moravu, se Slovanskou epopejí. Představa, že by přes nové brněnské nádraží, v duchu secese, cestovali v budoucnu zahraniční turisté do Moravského Krumlova, zhlédnout dílo světově uznávaného malíře, se vnucuje do hlavy. Včetně odvážné myšlenky. Co takhle mít v Brně nádraží Alfonse Muchy?

Bláznovství! Jenže nebýt bláznivých snů, neměl by ani ten o brněnském nádraží obrysy vznosných oblouků. Krumlovští by nepostavili z ruiny světovou galerii. A s Muchou by se už nikdy nesetkali. A Brenson s Bezosem by nelítali do vesmíru.

Jenže za čtvrt století, kdy má nádraží stát, už v Praze postaví pro epopej pavilon. A ona už bude dávno tam. Nebo ne?