Válka je jinde. Alespoň zatím. Možná i proto se člověk při druhé večeři pořád rád podívá na válečný dokument, třeba o kobercovém bombardování německých měst, které v RAF prosadil Sir Arthur Harris a přesvědčil k němu i americké letectvo.
Přikusuju chleba s okoralou sekanou a dívám se na bouři, k níž zlý vítr zaselo Německo, aby ji sklidila celá Evropa. Záběry se střídají.
Chvíli je vidět letce v kabinách, kteří mají štěstí jasné noční oblohy, takže se pod nimi Drážďany objeví jako na dlani. Hned jsme však dole, uprostřed pekla, jako by někdo natáčel z nitra hořící hranice o Valpuržině noci. A další hrozen pum neodvolatelně vyklouzne z trupu letadla, které úleva od smrtonosného nákladu nutí povyskočit výš, jako když větroň nalétne do stoupavého proudu.
Jdu spát s těžkým žaludkem, takže se mi všechno vrací ve snu. A jak to ve snu bývá, chvíli sedím v kabině bombardéru za řídícími berany, ale kabina se náhle změní v městský kanál, kde se schovávám před ohnivou bouří a lapám po horkém vzduchu. Zoufale se sháním po své ženě a dceři, ale nikde nejsou, slyším jen „řvavé trubky nicoty“, jak mi je vnucuje slyšet Franz Kafka.
A potom, neptejte se mě proč, zase svírám řídicí páku, ovšem už to není lancaster, ale bezmotorový větroň Grob, a já pluji takřka v tichu jarním vzduchem, skoro dva tisíce metrů nad mozaikou krajiny. A cosi mě znovu přiměje (asi ta zatracená sekaná) sklonit nos letadla pod horizont. Mírumilovný bílý pták nabírá rychlost a začíná výt zase jako kanál pod městem. Vzbudím se zpocený jako myš.
Nedaří se mi usnout, a tak chvíli pozoruji dopravní letadla vracející se do Prahy z Evropy i odjinud. A najednou se mi připomenou i slova plachtaře z našeho klubu: „Jak se snažím lítat pořád vysoko, tam je to v pohodě, ale jak jsem nízko, člověk si uvědomí blízkost země, rychlost a všechno a docela znervózní.“
Je to cenná zkušenost. A teď mi to přišlo i jako dobrá metafora.
