Byť jde o půlkulaté jubileum pětaosmdesáti lety, po připomenutí bojovou ukázkou dramatických dějů a při následném poslechu tehdejší československé hymny zamrazilo. Obyvatelé jihomoravských vesnic a měst asi od té doby nebyli ve větší nejistotě než právě na podzim 1938.

Dusící smyčka se přitom řádně utáhla už na jaře toho roku po anšlusu Rakouska, který najednou proměnil souseda souženého svými problémy ve Východní marku expandující hitlerovské říše.

Československo tak muselo na jihu Moravy trpět sousedstvím s nacistickým Německem. Atmosféra houstla a přibývalo tady zbraní a v regionech s převažující německou národností sílil vliv i obliba Henleinovy sudetoněmecké strany. Na druhé straně byly v pohotovosti prapory Stráže obrany státu a další zastánci mladé republiky.

Napětí měla uvolnit úspěšná částečná mobilizace a v srpnu pak neslavná Runcimanova mise, ale s výsledkem hrajícím do karet agresivním nacistům. A do toho přišlo ještě poslední vzepětí protáhlé a tehdy ještě svobodné středoevropské republiky.

V sobotu 23. září si tak můžeme připomenout pětaosmdesát let od vyhlášení všeobecné mobilizace, okamžiku, který mimo jiné posunul středobod Československa do Račic u Vyškova coby stanoviště hlavního velitelství armády. Dramatický spád události pak dostal studenou sprchu v podobě mnichovského diktátu i následné demobilizace.

Začala doba nucených přesunů obyvatel, okupace, zesilujícího nacistického teroru a války, po které ani po osvobození nebylo už nic jako dřív.