Když v půli března prezident Petr Pavel podepsal snížení červnové valorizace penzí, jeho váhání bylo srozumitelné. Novela znamenala, že senioři dostanou kvůli vysoké inflaci místo 1700 korun navíc jen 700. Pavlovi se nelíbil kvapík, s jakým byl předpis schválen, i možná retroaktivita. Nebyl si jistý, a proto přenechal konečné rozhodnutí Ústavnímu soudu.
Na jeho verdikt se stále čeká, ale na stole jsou už další normy, které se týkají téměř dvou a půl milionu lidí. Tentokrát chtěl kabinet prosadit paragrafy, které zpřísňují odchod do předčasného důchodu a stanovují jiný způsob výpočtu mimořádných valorizací. Nový mechanismus má být spravedlivější vůči lidem s nízkými penzemi a umožnit dřívější odchod na odpočinek jen tři roky před řádným termínem. Tyto úpravy byly logické a poměrně dobře zdůvodněné.
Pavlův o den odložený podpis znamená, že pokud se do října o dřívější penzi přihlásí deset tisíc lidí, státní rozpočet přijde o čtyři miliardy korun. Avšak podle expertů to zdaleka tolik žadatelů nebude. Pak prezidentův postup nedává žádný smysl. Kromě toho, že se chtěl zalíbit starší generaci, lehce se odstřihnout od stále méně populární vlády a naznačit opozici, že v některých věcech může mít obdobný názor.
Ve svém důsledku se ale nezavděčil nikomu. Lidé v důchodovém věku byli jeho vetem nevetem zmateni, politici hnutí ANO a SPD jsou pobouřeni podivnou hradní hrou a pětikoalice skřípe zuby, byť nakonec slaví. Penze nejsou zrovna materií, kde by měl Petr Pavel získávat politické ostruhy. Pokud měl věcné námitky, mohl je sdělit během legislativního procesu. Noční důchodové drama mu body nepřidává.
