„Takže další článek bude o stěhování,“ napsal mi šéfkomentátor, když jsem odeslala předešlý fejeton. Omlouvám se, ne, nebude. Stěhování je složité a únavné, to mnozí znáte, ale to, co se mi do balení, přenášení a následného vybalování krabic přimotalo, bylo mnohem horší. Napsala jsem totiž knihu. Tedy ve skutečnosti jsem napsala už devět knih, ale žádná z nich zatím nevyvolala takový poprask. 

Alena Mornštajnová
je spisovatelka

Až při deváté knize jsem se přesvědčila o tom, co jsem doposud pouze tušila, totiž že literatura je nebezpečné území. Území přímo výbušné, a proto se musíte pohybovat opatrně, abyste náhodou neudělali chybu. Těch chyb, kterých se můžete dopustit, je celá spousta. Třeba že vymyslíte příběh. Pozor! To nesmíte, mohlo by se stát, že se někomu kdysi přihodilo něco podobného. I jemu ublížili, i on bydlel v domě, i on chodil do lesa, i on měl hračku; no, to je ale divná náhoda!

Spisovatelka Alena Mornštajnová
Jak se píše kniha

Takže ve vaší knize se někdo pozná tedy, poznat se nemusí, dokonce vaši knihu nemusí ani číst, stačí, když mu někdo poradí, aby se poznal a napsal o tom na sociální sítě. Ne autorce do zpráv, aby si celou věc ujasnil, ale hezky na veřejné sítě, pořádně rozzlobeně a s použitím pár ostrých výrazů, aby bylo jeho rozhořčení patrné. 

A vy si mezitím stěhujete, popisujete bedny, abyste pak stejně zapomněli, co se pod záhadným nápisem Ku3 skrývá, a netušíte, že na internetu se rozhořívá boj. 

A pak vám začnou přicházet podivné zprávy. „Držíme ti palce.“ „Pevné nervy.“ „Nenechej se otrávit.“ A vy si říkáte, to je ale hezké, že mi v tom stěhování všichni fandí, ale jak to vědí? Jasně, nemůžou to vědět…Tak se jdete podívat na sociální sítě. A podlomí se vám kolena. Protože se dozvíte, že jste zloděj, plagiátor, je to od vás ale hnusné, no tedy fuj, ukrást cizí příběh. Když se vám přestanou třást ruce a kolena, zanoříte se do krabic a pokusíte se najít notebook. A napíšete jedinou větu: Ne, ta kniha není inspirována skutečným příběhem, fakt ne. A s pocitem, že víc udělat nemůžete, protože výrok je stručný, slušný a pravdivý, jdete vybalovat další krabici. 

Jenže ouvej. Cože? Takto se k nám chováte? Odbudete nás jedinou větou? Tak to tedy ne. Jen se hezky přiznejte. My moc dobře víme, co jste zač. A povíme to všem. Ano my to dáme do novin!

Po dvou dnech se vynoříte z napůl vybalených beden a jedete do Prahy, abyste v dlouho dopředu domluvených rozhovorech mluvili do médií o své knize. A místo toho, abyste mluvili o psaní, donekonečna novinářům a moderátorům opakujete: „Ne, já jsem příběh té paní neznala, opravdu ne.“

Spisovatelka Alena Mornštajnová
Trochu toho štěstíčka

Zdroj: Deník

Můžete jen doufat, že vám lidé uvěří, ale je vám naprosto jasné, že někteří vám uvěřit prostě nechtějí, protože je to pro ně z nějakého důvodu výhodnější. Tak obvinění stočí na špatnou komunikaci. A když se ukáže, že argumentačních faulů a hrubostí bylo vlastně víc na druhé straně, přejde se k tomu, že nemáte právo o takových věcech psát. Vy jste to přece nezažili! A když se ukáže, že autor má svobodu zvolit si jakékoli téma, řeknou, že ta kniha je stejně napsaná blbě, špatné jsou všechny vaše knihy a vy psát vlastně neumíte.

Takže se především nedopusťte té hlavní chyby. Dejte si pozor, ať nenapíšete knihu, kterou lidé budou chtít číst a překladatelé překládat. To se totiž neodpouští.

No nic, vrátila jsem se ke svým bednám a jdu luštit, co znamená PH2 a LO4. Notebook už jsem našla, teď ještě posbírat nějakou tu energii a jedeme dál…

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.