Tak žádali kdysi lidovci, což mělo znamenat přijetí zákona, schopného rázně zatočit s recidivisty. Návrh neprošel, ale stal se populárním, a úvodní slogan dnešní úvahy proto ještě dlouho přežije v povědomí veřejnosti. Využiji jej i já, byť v poněkud posunuté poloze a zamyslím se nad možností zásadní úpravy ve složení české vlády: navrhnu zrušit ministerstvo zahraničí! Dospěl jsem k tomuto pro někoho třeba překvapivému rozhodnutí po pečlivé analýze a zjištění, že Česká republika vlastně žádnou vlastní zahraniční politiku neprovádí, a tudíž orgán, mající v popisu práce zabývat se „zahraničními věcmi“ vůbec nepotřebuje.

V minulých týdnech jsme byli svědky tří událostí, dokládajících uvedené přesvědčení. Premiér podepsal takzvanou Lisabonskou smlouvu, což je fakticky jen oprášená evropská ústava, o jejíž nepřijatelnosti nás dnes vládnoucí ODS v minulosti přesvědčovala tak přesvědčivě, až většinu obyvatelstva přesvědčila. Jenže najednou vypadá všechno jinak a ratifikace oné donedávna ohavnosti se ukazuje být hotovou věcí. Zavanulo z Bruselu a naše politické korouhvičky po větru otočily. Událost druhá, uznání samostatnosti Kosova, bylo sice provázeno převelikým nářkem, sypáním popela na některé české hlavy a omluvami typu „nechtěla jsem, musela jsem“, leč nakonec došlo k ukázněnému sražení podpatků a uposlechnutí dobře míněných rad ze zahraničí, nad nimiž se vznášel pomyslně vztyčený ukazovák. Podle foršriftu proběhla také událost třetí, přikývnutí instalaci amerického radaru na českém území, která bude nepochybně požehnána přes odpor většiny občanů, jelikož Spojeným státům musíme z čiré vděčnosti splnit vše, co jim na očích uvidíme, a to až do skonání věků všech.

Z předchozího vyplývá nevyvratitelně, že pokud jde o zahraniční politiku, ujaly se našich záležitostí s laskavostí jim vlastní takové celebrity, jakými jsou EU, NATO a USA, rozhodující ochotně a obětavě za nás, abychom se mohli soustředit výlučně na domácí problémy a nemuseli se rozptylovat vnějšími nepříjemnostmi. Vážené ministerstvo zahraničních věcí, má-li platit „třikrát a dost“, míru jsi završilo, zbytečnost své existence potvrdilo, takže se s klidným svědomím můžeš rozpustit a vypustit. Češi mají totiž ve světě dost přátel, ochotných vzít břímě naší zahraniční politiky na svá bedra, tož kdo by takové šance nevyužil?