Nejprve na sebe upozornila o první červnové sobotě v cenné lokalitě na Soutoku. Škody po jejím řádění budou lesníci odklízet ještě hodně dlouho. Poničila totiž na tři tisíce kubíků lužního lesa. O několik dní později o sobě dala vědět znovu. A razantněji. To když jen kousek dál, do obydlené části Lanžhota, přivála obávané tornádo. Jeho síla byla sice nesrovnatelně menší než loni v červnu u Hrušek, Moravské Nové Vsi, Lužic, Mikulčic a Pánova, ale i tak lidem pohrozila. Matka Příroda.

Trasa tornáda, které řádilo v Lanžhotě.
Kilometrová spoušť: Podívejte se, kudy se tornádo prohnalo Lanžhotem

Lidé ji podceňují i přeceňují. Věří, že nad ní mohou vyhrát, že mají převahu technologickou i vědeckou, že se jí dokáží ubránit, a proto je jedno, jak se k ní budou chovat a čeho všeho jí ubírat. Extrémy jsou vždycky minimálně dva. To aby došlo k jakési rovnováze. V případě matky Přírody je tím protipólem vidina totálního splynutí. Jsou lidé, kteří věří, že se dokáží zcela zařadit do jejího přirozeného koloběhu a být jí i prospěšnými.

Ideální stav zřejmě neexistuje. Lidé a Příroda budou proti sobě stát vždy jako protivníci. Budou jeden druhého pokoušet a svými činy popichovat. O jak vyhrocený souboj půjde, bude záležet na tom, jak horlivé hráče budou mít ve svých řadách. Není prohrou naučit se respektu k remíze. Naopak.