Ve starém Řecku měli slavnou věštírnu. Nacházela se v Delfách, asi 150 kilometrů od Atén, a její nejslavnější zaměstnankyní byla věštkyně Sibyla. Věštění začínalo tak, že se obětovala koza, následně se věštkyně napila zázračného pramene a žvýkala vavřínové listy. Jakmile se dostala do transu, začala odpovídat na dotazy, leč často šlo o různé chrčení, výkřiky či podivné zvuky.
Původní delfská věštírna je dnes atrakcí pro turisty, ale jedna její pobočka se přesunula do centra Prahy, do Letenské ulice. Právě tam sídlí ministerstvo financí, které má každoročně za úkol sestavit státní rozpočet. Práce je to podobná té v Delfách. Příjmy státního rozpočtu každý ministr, respektive jeho úředníci, musejí na rok dopředu odhadovat. Jestli u toho chrčí, pláčou či vydávají nelidské zvuky, není známo, ale v posledních letech nejspíše ano.
Nedávno totiž dorazila nová data o plnění státního rozpočtu do května. Výsledek? Málo žvýkáme vavřínové listy. Za prvních pět měsíců je Česká republika v minusu už 210 miliard korun, když na celý letošek je naplánovaná sekera 252 miliard korun. Ano, loni touto dobou byl dluh o 60 miliard vyšší. Jenže tehdy vláda domácnostem a firmám dotovala energie. Teď už ne. Protože ale ve druhé polovině roku dorazí peníze z EU, plánovaný schodek asi vláda dodrží. Ovšem jen účetně.
Ostatní čísla musejí politici tajit dnešním kojencům, kteří to jednou zaplatí. Zatím jim vlády zanechaly „pozdrav“ v astronomické výší 3,2 bilionu korun, když za posledních pět let se zadlužení téměř zdvojnásobilo. Už teď je to tak velký balvan na noze, že jen na úrocích letos zaplatíme skoro sto miliard korun. Řečeno s feldkurátem Katzem ze Švejka: To se nám to hoduje, když nám banky a investiční fondy na světových trzích půjčují. Ale všeho do času.
close
info
Zdroj: Deník
zoom_in
Zachrání Stanjura státní rozpočet? Místo věštců musíme povolat ekonomy.
V létě ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) svede boj o státní rozpočet na příští rok: středopravicová vláda má ambici zadlužit zemi o dalších „jen“ 235 miliard korun. Je to ale volební rok a ministři v posledních dnech začali utrácet i to, co nikdy neslíbili. Často jde o důležité věci: ministr školství Bek žádá deset miliard na platy učitelůi školníků, dalších dvacet miliard na investice a pro vysoké školy, ale když se to sečte ode všech, ve vzduchu je cítit dalších sto miliard dodatečných dluhů nad (už tak hrozivý) plán zadlužení pro rok 2025.
Existuje z toho cesta ven? Apelovat na politiky v předvolebním roce je asi marné. Slibovat a rozdávat budou pravice i levice. V normálním byznysu se ale při rozpočtových problémech třetina ušetří a dvě třetiny vydělají. A v tomhle ohledu pětikoaliční vláda zatím selhala. Dokázala něco ušetřit či zvýšit daně (viz konsolidační balíček), ale vydělat ne. Žádné velké investice typu gigafactory na výrobu baterií tu nestojí, nový stavební zákon zavání průšvihem, úřadů a úředníků neubylo, univerzity se krčí v žebříčcích někde dole. A tak se v rozpočtu přesouvají peníze zleva doprava. A experimentuje se.
Za všechny pokusy zmiňme daň z mimořádných zisků a nadměrných příjmů. Ta vypadá, jako by ji navrhla přímo Sibyla. Od energetiků se loni vybralo 58 miliard, což bylo o 40 miliard méně, než se čekalo. A bankovní část skončila blamáží. Namísto plánovaných 30 miliard korun dorazilo na účty 700 milionů korun. Část peněz dorazí ještě letos, ale desítky miliard to nebudou.
Šest největších bank, na které daň mířila, zvýšilo lidem úroky a hlavně provedly elegantní trik: nakoupily státní dluhopisy osvobozené od daně a snížily si tím daňový základ pro výpočet mimořádné daně. Jasně, klienti měli pěkné spořicí účty, stát získal něco na srážkové dani, ale kýžené miliardy nikde.
Smutné na tom je, že ekonomové to předvídali. Nikdo je neslyšel. Nebo nechtěl slyšet? Třicet miliard by stát na takto „připravené“ dani nevybral, ani kdyby daň uvalil na všech 45 bank působících v Česku. Nedávno se ministr financí nechal slyšet, že mimořádnou daň ze zisků už dál navrhovat nehodlá. Chápu.
Jestli chce Zbyněk Stanjura a s ním i celá vláda ve zbytku volebního období zachránit rozpočet i svůj budoucí odkaz, mají poslední šanci. Do příštího roku povolit nad plán jen to nejnutnější (platy školníků), přehodnotit aspoň částečně armádní zakázky, předložit jasný plán rušení agend a úřadů,
posvítit si na tzv. převodní ceny mezi firmami a jejich vlastníky, nebo třeba dát na stůl plán na řešení odtoku dividend do zahraničí. Není toho málo, ale měli na to tři roky, byť poznamenané dozvuky covidu a válkou. Na to se nemůžeme vymlouvat donekonečna.
