Postižení se stále ještě bojí se svým trápením svěřit. „Je to jedna z chyb, kterých se oběť dopustí. Svěřit se znamená nezůstat v tom sám,“ říká ředitelka organizace Spondea, která se zabývá poradnou pro oběti týrání, Dagmar Úlehlová. S tímto názorem souhlasí i klinická psycholožka Jitka Voráčová. „Ženy se hlavně bojí manžela, udělat si ostudu a pak je zde také strach o děti,“ vysvětluje Voráčová.

Příčinou strachu mohou být také peníze. Ženy jsou stále ještě hůř placeny než muži. Matky, které jsou na mateřských dovolených pak pobírají od státu minimální částku. „Ženy jsou na svých partnerech většinou existenčně závislé,“ dodává Voráčová. Domácím násilím či týráním je vše, co dlouhodobě přetrvává, stupňuje se, stále častěji se opakuje a kde role, násilníka a jeho obětního beránka, jsou neměnné. „Týrání je jak fyzické tak psychické a může mít různé formy. Záleží na tom, na co je žena citlivá a jak pak muž slabého místa zneužívá. Většinou se objevuje psychické týrání. U alkoholiků pak i fyzické,“ odkrývá problém Voráčová. Za domácí násilí však nelze považovat facku, kterou si manželé či partneři jednou za rok vymění. „Týrání je soustavné. Pokud si manželé pohádají a věc vyřeší fackou, jedná se spíš o napadení,“ doplňuje Voráčová. Ženy, které v podobné situaci by si neměly nechávat problém pro sebe. „Hlavní je o problému mluvit,“ dodává Voráčová.