Rodák z Kněždubu u královny sportu vydržel pětatřicet let. Prvního září oslavil ředitel společného Moravsko-Slovenského běžeckého poháru významné životní jubileum. „Jsem typ, kterému oslavy narozenin nic neříkají. Bohužel mé šedesátiny se vymkly kontrole. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že je budu slavit čtyřikrát, tak bych raději odjel na pustý ostrov," směje se Bíla.
Naplňuje vás funkce ředitele Moravsko-slovenského běžeckého poháru?
To je záludná otázka. Řekl bych, že toho mám až nad hlavu (úsměv).
Jak jste se k této roli vůbec dostal?
To musím vzít popořádku. Jako aktivní běžec jsem v roce 1986 na zasedání okresního atletického svazu kritizoval tehdejší soutěž pro běžce Grand Prix okresu Hodonín, což se jim asi nelíbilo. Tehdy se pořádalo v okrese pouze pět závodů. Tak vydali rozhodnutí, že když jsem tak chytrý, tak si to mám organizovat sám. A tak já ještě jako aktivní závodník jsem to nejprve rozšířil na čtrnáct závodů, za dalších pár let jsem soutěž rozšířil i pro slovenské běžce a od roku 2008 jsem to celé organizačně převedl do nové soutěže Moravsko-Slovenský běžecký pohár.
Co vůbec obnáší funkce ředitele běžeckého seriálu?
Pěkně to zní, ale víceméně jsem holka na všechno. Ráno vstanu v pět hodin, třicet minut sedím u počítače a řeším, co mi přišlo poštou přes noc. Pak jdu do práce a po kafíčku od šestnácti hodin až do dvaadvaceti hodin, než jdu spát, dělám na přípravě dalšího závodu. Je to prakticky druhá šichta zadarmo. Musím však přiznat, že se tam vejde i nějaká minuta pro rodinu, což ráda říká manželka. Pro závodníky končí každý závod vyhlášením výsledků a předáním cen, já jim však další týden jak dospělým, tak i dětem musím přidělit body do soutěže. A za rok je to přibližně dvanáct tisíc závodníků. A pak to nejdůležitější…
Povídejte…
Musím shánět peníze na zabezpečení soutěže, což činí kolem šesti set tisíc korun. A jelikož tato částka sama nespadne z nebe, tak je to velké množství schůzek se sponzory.
Co vám momentálně zabírá nejvíce času?
Snažím se dodržovat sedmihodinový spánek. Osm hodin jsem v zaměstnání a zbytek času trávím tím, to co jsem již řekl.
Čím to je, že je běžecký seriál čím dál populárnější?
Soutěž funguje již osmatřicet let. Tehdejší mladíci jsou již pradědové, soutěže se zúčastňují jejich děti, vnoučci, pravnoučci, a tak se dá říct, je to velký rodinný podnik. Navíc spojení Slovácka a Záhorácka bylo to nejlepší, co jsem asi za ty roky vymyslel. Jsme tady hlavně pro rekreační běžce, ale díky perfektnímu organizačnímu zabezpečení nás vyhledávají i profesionálové.
Změnily se závody za poslední roky hodně?
Všechno se strašně změnilo. Když jsem před jednatřiceti lety začínal, tak v každém závodě se závodilo v devíti kategoriích, dneska je každý závod vypsán pro pětadvacet kategorií. Tehdy byl průměr na závod okolo sta závodníků, dnes máme průměr 361 závodníků na závod. To je průměr, ale není nic výjimečného mít na závodě přes pět set startujících.
Čím to je, že zatímco ostatní sporty ztrácejí děti a mládež, vy si na nedostatek chlapců a dívek nemůžete stěžovat?
Asi v tom, co jsem tady popsal. Děti nejsou hloupé. Kdyby se jim ten systém nelíbil, tak určitě na závody nepřijdou.
Co říkáte na stav okresní atletiky? Těší vás výkony Filipa Sasínka a dalších nadějných hodonínských nadějí?
Okres Hodonín je chudý a tím je dané, že zde můžeme vychovat jen pár špičkových jedinců. Velkým městům nemůžeme konkurovat. Bohužel, město Hodonín úspěchy mladých atletů AK Hodonín moc neberou. Mít mistry republiky, účastníky mistrovství Evropy a světa, to se nedá vychovávat za hubičku. Přesto i ve skromných podmínkách se daří atletickému klubu Hodonín vychovávat mladé atlety.
Filipa Sasínka si jistě pamatujete od dětských závodů. Věděl jste už tenkrát, že by mohl bojovat o účast na olympijských hrách?
Bratři Sasínkové se jako hokejisté prosazovali již odmalička i při běžeckých závodech. Je zajímavé, že v žácích byl Patrik lepší než Filip. Ten se však správně rozhodl dělat atletiku, zatímco brácha zůstal v hokejové brance až do dorostu. To bych si hodně fandil, kdybych tvrdil, že již tehdy jsem věděl, jak bude Filip dobrý. Filip si se svým trenérem Tondou Slezákem ohromně sedli a to, co již ve dvaceti Filip předvádí, na to musíme být v Hodoníně pyšní. Olympiáda mu utekla o fous, ale vítězství na Zlaté tretře mu již nikdo nevezme. To byl zážitek na celý život.
Co vůbec člověk potřebuje k tomu, aby se stal výborným běžcem?
Umět dobře běhat, trefit na správného trenéra, mít hlavu, které nebude vadit celé hodiny jenom běhat. V dnešní době k tomu dobrého sponzora a pevné zdraví.
Vy jste sportoval od malička?
Za mého mládí se to nejmenovalo sportování. Od rána do večera jsme někde běhali, skákali, lezli na stromy, házeli po všem. My jsme dostávali za to, že jsme chodili domů až za tmy. Dnes jsou děti po hodinovém tréninku šíleně unavené. Proto máme sport v republice tam, kde je. Pouze trénink nestačí, každý musí dělat i něco navíc.
Dělal jste pouze atletiku nebo jste hrál i fotbal jako bratři a další kluci na vesnici?
Nejprve jsem hrál pouze fotbal, pak jsem se věnoval i atletice. Byli jsme tři kluci a všichni jsme kromě fotbalu i běhali. Nejstarší bratr Jan dokonce běžel Horňáckou pětadvacítku, o rok starší Jaryn by byl asi výborným běžcem, ale fotbal je pro něj dodnes to jediné, co ho zajímá.
Čím vás běh tak okouzlil?
Nevím, jak to správně popsat, ale běh je jako droga. Musí se dostat sám do srdíčka. Třeba, když člověk dokáže doběhnout do cíle svého prvního maratonu, to je úžasný pocit. A je jedno v jakém čase, hlavně dokázat sám sobě uběhnout těch dvaačtyřicet kilometrů.
Věnoval jste běhu všechen volný čas, nebo jste běhával hlavně pro radost?
V té době nešlo věnovat běhání všechen volný čas. Byl jsem nejmladší a brášci již byli z domu, tak jsem musel vypomáhat. Nevím, jak by dnešní běžci po třicetikilometrovém tréninku šli přetrhávat řepu. A to byly kilometrové řádky (úsměv).
Zůstal jste běhu věrný i po skončení aktivní kariéry, nebo jste si dal na chvíli pauzu a dělal něco jiného?
Závodně jsem skončil v roce 1990. Oženil jsem se a do toho přišla ,sametová revoluce. Jako řídící soutěže jsem musel řešit, jak zajistit peníze pro fungování. To byla hrozná doba, nic nefungovalo, všechno zaběhlé se rozpadlo, všichni chtěli podnikat a nikdo nechtěl nic sponzorovat. Na běhání nebyl čas, měl jsem svoji tréninkovou skupinu a tak mé závodění pomalu odešlo, aniž bych si toho všiml. Běhal jsem dál na trénincích, na závodech jsem byl buď rozhodčí nebo komentátor.
Vás právě lidé znají i jako moderátora závodů. Připravujete se na jednotlivé závody nějak speciálně, nebo vám stačí startovní listina a pohled na trať?
Já mám tu výhodu, že za těch jednatřicet let znám většinu startovního pole a již podle stylu poznám na dálku, kdo to běží. Dívat se do startovní listiny při doběhu se moc nedá. Než člověk najde, kdo se pod jakým číslem ukrývá, to je v cíli již dalších deset závodníků. Bez přípravy to však nejde, mám vlastní databázi vítězů jednotlivých závodů, traťových rekordmanů. Znám rodinné poměry většiny startujících, kdo kde dělá, rád si na internetu prohlížím den před závodem obecní nebo městské stránky pořadatele závodu. Pak jsou místní diváci spokojeni a mají pocit, že i ten jejich malý závod znají závodníci z české a slovenské republiky. A protože se závodů zúčastňují i běžci z jiných států, to se pak jako komentátor začínám potit. Naše generace vyrůstala na ruštině a je docela zajímavé a pro diváky hlavně zábavné, jak bojuji s výslovností závodníka. Samostatnou kapitolou je pak komentování v zimě. Při mínus deseti stupních jsou závodníci obaleni jak pumpa na zimu a já pak již musím komentovat podle startovních čísel.
Máte čas i na jiné záliby?
Mám jednoho velkého koníčka. Když jsem měl deset let, tak jsem se chodil učit svazovat knížky. Svazuji knížky ji padesát roků a stále to považuji za úžasný relax. Díky tomuto koníčku jsem si přečetl věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Za komunistů to byla zakázaná literatura, svazoval jsem lidem jejich vlastní básně, tehdy sešitové vydávání detektivek. Mladí se budou divit, ale v novinách každý den na pokračování vycházela čtyřstrana nějaké knížky. To se vystřihovalo a pak svazovalo. Po revoluci jsem na to měl dokonce živnost. Teď na to nemám žádný čas, ale abych nevyšel ze cviku, tak kolem Vánoc si pro sebe vždy něco svážu.
Je něco, co byste chtěl ještě dokázat. Máte nějaký nesplněný sen?
Já nechci sobě a ani druhým nic dokazovat, beru to jako svůj životní úděl. Někdo dělá charitu, já prostě organizuji závody. Vlastně jo, chtěl bych ještě něco dokázat. Chtěl bych, aby se mi podařilo do pěti až deseti předat někomu funkci v takovém stavu, aby to celé mohlo pokračovat. Jenom si nejsem jistý, jestli takového blázna, jako jsem já, najdu.
Jak moc vás překvapil potlesk běžců na závodě? Byl jste hodně dojatý?
Došlo mi to až po závodě. Navíc, bylo to na Slovensku. To je, jako kdyby fotbalistům na cizím stadionu tleskali domácí fanoušci ve stoje. Jsem tomu rád, je to velké ocenění mé práce.
Fotbalista Bíla se k běhání dostal díky sázce o padesát litrů svařeného vína
Kněždub – Fotbalové hřiště měl kousek za domem, takže se stejně jako starší bratři v mládí věnoval především kopané. „V Kněždubu to bylo v té době jednoduché. Tehdy tam byl jenom fotbal, hřiště jsme měli přímo za našim humnem," vzpomíná na sportovní začátky Pavel Bíla.
K atletice se dostal až po vojně ve třiadvaceti letech. „Bylo to po nějakém prohraném utkání. S fanoušky jsme jako pokaždé utužovali kolektiv a tam vznikla sázka, že uběhnu Horňáckou pětadvacítku pod dvě hodiny," vybavuje si Bíla. Ten se bez běžeckého tréninku postavil na start vyhlášeného závodu, který absolvoval ve výborném čase 1:37:09 hodiny. „Pro ostatní běžce byl šok," usmívá se po letech. Pavel Bíla díky svému výkonu vyhrál sázku a od tehdejšího brankáře Miroslava Čajku obdržel padesát litrů svařeného vína. „Mirek nám vždy po každém domácím utkání dodal pěťák, takže jsme měli celý podzim zajištěný pitný režim," usmívá vitální šedesátník.
V následujícím roce se všestranný sportovec nechal od běžců v Železárnách Veselí nad Moravou přemluvit a znovu startoval bez tréninku. Povážský maraton zvládl za 3:07:31 hodiny. „Ještě dnes nemohu pochopit, jaký jsem byl troufalý blázen," kroutí hlavou. „Byl to velmi těžký maraton a já jsem ještě na pětatřicátém kilometru běžel na šestém místě. Vůbec jsem nepřemýšlel, co bude dál a těch posledních pět kilometrů stálo zato," pokračuje. „Nějak jsem se dobelhal do cíle a tehdy čtyřicetiletému Květoslavovi Hánovi jsem dokázal nadělit tři minuty, což byl pro trenéra vytrvalců Rudolfa Roučku signál, aby mě překecal k přestupu od fotbalu k atletice," dodal.
Bíla ještě dva roky zkoušel oba sporty skloubit dohromady, nakonec ale vyhrálo běhání, což se nakonec ukázalo jako správná volba. „Kolem běhání se motám již pětatřicet let. Ze své běžecké kariéry si kromě vítězství na Záhoráckém maratonu asi nejvíc vážím zaběhnutého času na mistrovství ČSSR v maratonu v roce 1984. Časem 2:27:41 hodiny jsem splnil první výkonnostní třídu. Bohužel se k tomuto závodu váže i největší zklamání, kdy nám víceméně z politických důvodů půl roku po závodě vše anulovali," dodal Bíla.
