V celkovém pořadí skončil na 257. místě, mezi muži byl stopatnáctý. „Běžel jsem to úplně poprvé. I když jsem doběhl až ve druhé polovině startovního pole, určitě se účast v tomto závodě pro mě stane pravidlem. Je to velmi zajímavá zábava," uvedl v rozhovoru Jaroslav Flíček.
Jak se vám běželo? Asi jste nepomýšlel na celkové prvenství?
Bral jsem to jako dobrý trénink. Nechtěl jsem jenom lenošit, tak jsem se šel proběhnout. Chtěl jsem si to vyzkoušet, protože bych chtěl těchto závodů absolvovat víc. Byla to sranda. Přede mnou byli běžci, kteří na tom jsou fyzicky mnohem lépe než já. Zatím spíše sbírám zkušenosti.
Chodíte běhat pravidelně?
Určitě. Minimálně dvakrát týdně se jdu proběhnout. Vyberu si trasu kolem deseti a dvanácti kilometrů.
Co bylo tím hlavním impulsem pro start na známém závodě?
Mám rád sport a fotbal už kvůli kolenu nemohu dělat tak, jak bych si představoval. U běhu mě koleno nelimituje. Když to řeknu lajdácky, chtěl jsem si prostě zaběhat.
Trpěl jste na trati hodně, nebo jste si naopak běh a celkovou atmosféru závodu užíval?
Samotný závod byl velmi těžký. Hlavně mezi Holíčem a Skalicí hodně foukalo. Nejen mě, ale i ostatní závodníky nepříjemný vítr připravil o spoustu sil.
S časem jste spokojený?
S časem spokojený moc nejsem. Tuto vzdálenost běhávám do hodiny, takže jsem byl o šest minut pomalejší a nakonec skončil ve druhé polovině startovního pole.
Doporučil byste po sobotní zkušenosti účast na akci svým svěřencům nebo bývalým spoluhráčům?
Jednoznačně bych jim běh doporučil. Je to vynikající věc, ideální součást přípravy. Běhání je potřeba u spousty sportů. Není potřeba trhat rekordy, nikdo není limitovaný časem. Každý má své tempo i styl.
Nejste atlet, ale fotbalista. Dokázal byste srovnat devadesátiminutové utkání s hodinovým závodem?
Absolutně to nejde. Stále jsem přesvědčený o tom, že závod Hodonín – Holíč – Skalice je daleko těžší než samotný fotbalový zápas. Hráči taky vydávají spousty fyzických sil, ale ty si mohou rozdělit do devadesáti minut. Fotbalisté sice v zápase naběhají deset kilometrů i víc, ale chvíli jsou ve sprintu, pak se volně pohybují bez míče nebo při standardní situaci či přerušení chvíli stojí. Kdežto atlet musí po celou dobu závodu držet stejné tempo, ne-li vyšší. Rozhodně si nesmí dovolit nic vypustit. Jakmile totiž zvolní, tak logicky ztrácí. Na trati není místo na oddech.
Mají se fotbalisté Rohatce a Čejkovic, které v současnosti jako trenér vedete, těšit na zimní přípravu?
Vzhledem k tomu, že jsem se svým časem nebyl tolik spokojený, tak určitě budu dál běhat a trénovat. Rohatečtí i čejkovičtí fotbalisté si asi se mnou zaběhají. Určitě se mají v zimě na co těšit (úsměv).
