Slova v pamětním listu, který společně s kyticí a vkusnou plaketou ve čtvrtek večer jako poděkování za celoživotní přínos ve sportovní oblasti v Jihomoravském kraji obdržel Vladimír Brhel z rukou hejtmana Michala Haška, přesně vystihují práci dlouholetého a úspěšného trenéra stolního tenisu v Hodoníně.

Jednaosmdesátiletý odborník byl společně s Josefem Mazurou, Josefem Akaiem, Zdeňkem Jadvidžákem a Jaromírem Maixnerem oceněn v rotundě pavilonu A brněnského Výstaviště, kde se uskutečnilo slavnostní vyhlášení ankety o nejlepší sportovce Jihomoravského kraje uplynulého roku. „Je to můj život. Pamětní list je pro mě satisfakce. Ocenění je blahodárné," uvedl Vladimír Brhel.

Toho nesmírně potěšilo, že se vyhlášení uskutečnilo právě v Brně. „Jako patnáctiletý elév jsem šel studovat právě sem. Proto jsem rád, že se kruh uzavřel a já se vrátil tam, kde jsem začínal," prohlásil Brhel.

Uznávaný a respektovaný trenér, který za svoji dlouholetou kariéru pomohl vychovat spoustu reprezentantů, včetně Marka Kláska, Marka Čiháka, Ivety Vacenovské, Dany Hadačové nebo Ivany Weberové, se narodil v Hovoranech, kde prožil i své dětství. „Mými vzory byli pracující rodiče, dobří kantoři a ředitel základní školy. Ti mě vlastenecky formovali," řekl Brhel. „Vlastenectví už se příliš nenosí, ale já jsem moc rád, že to ve mně zůstalo," přidal.

Úspěšný kouč to neměl v životě jednoduché. Po různých rodinných peripetiích, když jeho bratr s bratrancem uprchli do Anglie k Britskému královskému letectvu a další sourozenec musel přes hranice také pryč, byl od roku 1950 perzekvován. „V té době jsem poznal charakterově dobré i špatné lidi. Často jsem byl označován za zrádce," řekl.

I když se Brhelovi sourozenci po válce vrátili domů, v Československu dlouho nevydrželi a znovu zamířili do zahraničí. „Komunismus se tehdy s nikým nepáral," pronesl Brhel.

„V RAF jsme měli hodně členů rodiny, čímž se nechlubím, to je fakt a pravda. Rodiče byli za války perzekvováni gestapem. Na určitou dobu byli zavření. Podstatnou část mládí jsem tak byl bez rodičů. Život mi přinesl poznatek, že bez boje nemá nikdo nárok se prosadit," doplnil.

Oblíbený hodonínský kouč měl stejně jako bratři možnost utéct na západ, ale z Hodonína se mu nechtělo. „Měl jsem tady všechno. Proto jsem se obětoval pro rodinu, sport i město," prohlásil. „Sportem se živím od té doby, co jsem byl perzekvován. Jelikož jsem byl dítě z buržoazní rodiny, nemohl jsem se jinak prosadit," přidal.

Vladimír Brhel díky sportu prošel celou republiku. Z Hovoran se přes Brno dostal do Plzně, později působil i v Dukle Praha a Ostravě. „Hrál jsem do sedmadvaceti let, pak se mi však stal úraz na lyžích. Po něm mi zůstalo už pouze trenérství," řekl Brhel. Ten se jako aktivní a všestranný sportovec dostal mezi plejádu trenérů. Právě trenéřina Brhelovi nakonec učarovala. Otec současného šéfa hodonínského klubu ovšem v minulosti nevedl pouze mladé stolní tenisty. „Třeba na vysoké škole v Plzni jsem ve Slavii trénoval volejbal," informoval.

Ze západu Čech se přesunul na sever Moravy. V Nové Huti Ostrava se dostal do povědomí veřejnosti. V té době začal Miroslav Běťák formovat v Hodoníně nový tým a hledal trenéra.

Tehdejší ředitel Komerční banky si vzpomněl právě na Brhela, kterého v roce 1984 zlákal zpět na Slovácko. „Měl jsem velké ambice, a když jsem se neprosadil jako hráč, tak mě zajímalo trenérství," přiznal Brhel, který se inspiroval především u kolegů v zahraničí. Práci světových odborníků pozoroval z dálky, se svými vzory se nikdy nesetkal. „Učarovalo mi zejména Japonsko, které dříve bylo stolnětenisovou velmocí. Čína v té době tolik neznamenala," řekl Brhel. „Inspirovalo mě úžasnou pečlivostí, přístupem k tvrdé práci, detailem," přidal.

Nástup čínské generace, který zažila třeba Iveta Vacenovská, je podle Brhela úplně o něčem jiném. Studenta vyšší vojenské akademie v Praze spoustu věcí naučila i Dukla. „Tam se nikdo s nikým nepáral. Mnoho demokracie škodí. Dukla mě osvojila a dala mi metody," říká Brhel.

Jednaosmdesátiletý kouč v minulosti vedl spoustu dětí. Většina z nich stále hraje nebo se věnuje trenérské profesi a jde v Brhelových šlépějích. „Považuji to za velkou satisfakci. Málokomu z trenérů se povede, aby mu většina dětí tak dlouho zůstala u sportu," připomněl.

Současná generace to ovšem má podstatně složitější než jejich předchůdci. „Je to jiné. Životní podmínky se prudce změnily, dříve toho tolik nebylo a člověk se formoval vzorem," pravil Brhel.

Kromě Japonska ho okouzlila i Austrálie a Anglie. „Úspěchy atleta Rona Clarka anebo fotbalistů Manchesteru United mě nesmírně obohacovaly," přiznal. „Příklady mě vtáhly do děje a trenéři, které jsem v minulosti poznal, nebyli jiní než já. Já jsem se pouze přizpůsobil," přidal.

Stolní tenis ovšem není tolik věcí fyzické kondice, ale spíše hlavy, mentální odolnosti a psychické síly. „Tenisový kurt je o hodně větší než stůl ve stolním tenisu. Ne každý to vydrží," uvedl Brhel. „Měl jsem štěstí, že holky i kluci, které jsem vedl, studují to samé co já nebo žijí podobným životem jako já," doplnil.

Vladimír Brhel letos získal už čtyři ceny. Kromě toho, že se stal jednou z osobností Jihomoravského kraje 2014, byl v anketě Nejúspěšnějších okresních sportovců zvolen také trenérem roku.

Za celoživotní přínos ho ocenil nejen Český svaz stolního tenisu, ale také město Hodonín. „Nesmírně mě to potěšilo," prohlásila legenda, která i v jednaosmdesáti letech stále pomáhá oddílu a vede začínající naděje. „Těší mě, že v Hodoníně stojí krásná hala, která není pouze pro hráče, ale i pro ambiciózní trenéry. Budu rád, když naváží na naši práci a budou dál vychovávat kvalitní sportovce a lidi. Budu přešťastný, pokud bude stolní tenis v Hodoníně dál vzkvétat," pronesl Brhel starší.

Populární „tréňa", jak se známému mládežnickému kouči přezdívá, se stále snaží klubu pomáhat. Mezi šikovnými dětmi má i vnuka Štěpána a pinkat učí i vnučku Adélku. „Kdyby se to s nimi povedlo, budu spokojený," usmívá se. „Štěpánek má velký talent, ale jeho mozek to zatím nechápe. Formování osobnosti dítěte je nesmírně tvrdá práce," připomíná.

Trenérská profese je podle Brhela nesmírně náročná. Vychovat reprezentanta či olympionika není v žádném případě jednoduché. „Je hodně povolaných a málo vyvolených," trefně poznamenal. „Každý rok děláme nábor dětí. Z osmdesáti kluků a holek se stolnímu tenisu věnují třeba jenom čtyři nebo pět. Děti musí mít v sobě hlavně cit a vztah ke sportu," říká Brhel.

Společně s ním vychovává mládež i manželka Jana. Bývalá vynikající basketbalistka v současnosti učí okresní děti plavat. „Život mi nesmírně obohatila. Vytvořila mi skvělé zázemí, bez ní bych nikdy nic nedokázal. Za to jí musím poděkovat," pravil Brhel.

Ten moc dobře ví, že bez pořádného rodinného zázemí by nedokázal tolik úspěšných stolních tenistů a tenistek vychovat. „Kdo chce dělat vrcholový sport, musí se mu věnovat minimálně tři sta dnů v roce, někdy i víc. Bez pořádné dřiny se člověk nemá šanci prosadit," dodal.