To znamená, že sice národní rekord Ivety Rudové z Valencie 1994 odolal jen o dvě setiny, ale na splnění olympijského limitu pro Peking to stačilo. Nyní se šestadvacetiletá překážkářka hájící již devět let barvy USK Praha přesune na Evropský pohár do Portugalska.

Ve čtvrtek jste doběhla na ostravské Zlaté tretře sedmá v čase 13,12. Jste spokojená s tímto časem?
Je to jen kousek za mým vyrovnaným rekordem a nejlepším časem, ale na druhé straně, když jsem viděla záznam, tak to mohlo být i lepší. Snad se příště zadaří a padne český rekord.

Hned v prvním kole letošní extraligy jste splnila olympijský limit, jaký to byl pocit?
Fantastický. Po dvou letech, co jsem se trápila zdravotně, to bylo opravdu skvělé. Byla jsem z toho nadšená.

Jak probíhá vaše příprava na olympiádu?
Úplně stejně, jako kdybych tam nejela (smích). Do mistrovství republiky je úplně stejný plán. Závody, mítinky. Po republice se uvidí, co dál. To jsme ještě s trenérkou neprobíraly.

Máte svůj atletický cíl či sen?

Asi být někde ve finále na velké soutěži – na mistrovství světa, nebo Evropy.
Mohl by se vám splnit už v Pekingu…
To bych musela běžet hodně rychle (smích). Ale letos asi na 12,70 nemám. Tam bude úspěchem, kdybych postoupila z rozběhu. To by muselo všechno vyjít, což se stane jednou za deset let. Musela bych mít den D.

Jak vzpomínáte na své atletické začátky v Čejkovicích?
Vzpomínám na ně v dobrém. Škoda jen toho zázemí. Po těch letech, co jsem pryč, vrátím se domů a jdu běhat na škváru. To trochu mrzí, v dnešní době. Když chci na tartan, tak musím do Břeclavi.

Kdo vás vůbec přivedl k atletice?
Petr Damborský vede v Čejkovicích děti. Začala jsem ve druhé třídě, pak jsem toho nechala. A až v osmé třídě mě všichni naváděli, ať to znovu zkusím. Tak mne nakonec kámošky přitáhly zpátky.

Kdy jste se začala specializovat na běh přes překážky?

Začínala jsem s oštěpem. Pak jsem zkoušela víceboj a tyč. Ale řekla jsem, že ji kvůli gymnastice skákat nebudu. Potom se mi v tom víceboji zalíbily překážky, tak jsem u nich zůstala.