Jaké jsou první dojmy po příjezdu ze severu Norska do Čejkovic?
Byly tam velice dlouhé dny, o půlnoci bylo ještě světlo. A při návratu se dny strašně zkracovaly, takže jsem si musel hledat místo pro nocleh už o půl osmé. Jsem rád, že jsem co nejdříve přejel hranice Česka. Pak už je to taková pohodička, protože člověk ví, že i kdyby se něco stalo s kolem, tak jej jen naloží do vlaku nebo autobusu a je doma. Myslel jsem, že budou po cestě horší kopečky, na převýšení jsem si však natrénoval. Takže jsem kolo téměř nemusel tlačit. Bylo to fajn.

Co vám utkví v paměti při vzpomínce na cíl cesty, na Nordkapp?
Bylo tam pěkně, jsem rád, že mi vyšlo počasí. Někteří lidé, kteří tam přijeli, totiž i při dvoudenním pobytu viděli pouze mlhu. Měl jsem stěstí, slunce téměř nezašlo na obzor oceánu.

Co považujete za nejdramatičtější okamžik více než sedmitisícové cesty?
Hodně kritický okamžik jsem zažil při cestě zpátky. Nevěděl jsem, co mám udělat s kolem, když bylo prasklé. Myslel jsem, že už to asi dostopuju domů, což se ale nedařilo. Tak jsem zajel do města, kde se nakonec podařilo kolo svařit a mohl jsem pokračovat.

V Čejkovicích na váš příjezd čekala rodina a desítky přátel. Co říkáte na přivítání?
Bylo super. Nečekal jsem tady tolik lidí. Když jsem odjížděl, tak se se mnou přišlo rozloučit asi dvacet lidí a teď jich bylo snad šedesát. Dokonce přijeli kamarádi až od Prahy. Teď se přesuneme do klubovny brontosaurů, kde budeme slavit. A v sobotu budeme v oslavách pokračovat, protože Hnutí Brontosaurus je v Čejkovicích už deset let.