Dratva: Ve Francii mi dali lekci přístupu k mládeži

„Moje výsledky se nedají vyjadřovat nějakou stupnicí, ale dosaženými výsledky hráček, které jsem ke sportu přivedl,“ říká v rozhovoru čtyřiašedesátiletý rodák z Veselí nad Moravou.

Trenére, kdy jste se poprvé setkal s házenou?
Pocházím z Veselí nad Moravou, takže moje první kroky směřovaly na házenkářské hřiště v devíti letech ve škole, kde nás v rámci výuky přitáhl k národní házené učitel Tyllich. Určitě ale nebyla tehdy házená jediným sportem, který jsem upřednostňoval. Hrával jsem fotbal, dělal atletiku, tenis. Měl i spoustu dalších zálib.

Co vás vedlo k tomu, že jste se začal házené věnovat naplno?
Vzhledem k tomu, že jsem bydlel hned vedle hřiště a Veselí tehdy hrálo kvalitní házenou, na kterou chodilo mnohem více diváků než na dnešní ženskou interligu, pomalu jsem se k tomuto sportu víc upínal až jsem u něj zůstal. Každý házenkář je svým způsobem exhibicionista a tak se snaží, aby uměl věci, které diváky baví. Na sokolovně jsem trávil hodiny a hodiny volného času, i když jsem neměl trénink a učil se všechny finesy, práce s míčem a techniku střelby. To byla nezbytná část toho, že jsem si tento sport oblíbil a začal ho hrát jako žák v rodném městě.

Kde jste absolvoval své první házenkářské krůčky?
V roce 1956 jsem odehrál svoje první utkání v dresu veselské Lokomotivy a od té doby jsem nechyběl v žádném utkání. V tom čase se hrála česká dnes národní házená prakticky všude. Nejblíže ve Veselí a v Uherském Hradišti, takže jsme hrávali v sobotu, v neděli a často i ve všedních dnech. Na utkání jsme jezdili na kolech.

Který trenér vám nejvíce učaroval?
Tehdy se prakticky každý dospělý hráč zapojoval do výchovy mládeže, takže nebyl problém najít trenéry. Navíc na škole ve Veselí byli učitelé, kteří měli velmi kladný vztah k tomuto sportu. Prvním trenérem byl Vlastimil Ketller, hráč tehdejšího ligového družstva. Po skončení základní školy jsem přešel do Brna, kde se nehrála jiná házená než handbal. Postupně jsem přecházel na tento sport, ale stále jsem doma udržoval kontakt s domácím celkem. Nejvíce pro mě znamenal trenér Mazánek, který mě vedl až do nástupu na základní vojenskou službu.

Jak dlouho jste hrál aktivně házenou?
Když budu počítat i mládežnické roky, tak jsem jako hráč prožil na hřišti víc než dvacet let. Prošel jsem družstvy v národní házené, ale i druholigovými a ligovými celky v handbale, včetně juniorské reprezentace. Dnes již na to vzpomínám jenom s kamarády a trenéry, které mám po celém bývalém Československu. Hrával jsem ve Veselí nad Moravou, KPS Brno, Dukle Praha, RH Cheb, Dukle Vyškov, Kopřivnici a znovu za KPS Brno. Kariéry jsem ukončil v ČH Bratislava.

Na které spoluhráče nejraději vzpomínáte?
Jednoznačně na roky ve vojenských klubech. Na vojně byla možnost nahlédnout mezi hvězdy tohoto sportu. U nás to byla Dukla Praha. Je to již víc než čtyřicet let a mnoho hráčů již hraje házenou v nebeských celcích. Velmi dobří byli moji kamarádi Procházka, Krajča, Novák, ale i prešovský Vasil Greňo.

Jaký byl váš největší hráčský úspěch?
Jednoznačně největší úspěch byla pro mě nominace do juniorské reprezentace v letech 1965 – 1966. Konec mým reprezentačním startům udělalo vážně zranění ruky, kdy jsem skoro rok nehrál. Tím byla tato kapitola uzavřena. Samozřejmě jako patriot vzpomínám na Veselí, protože jako rodák jsem se tam vždy cítil velmi dobře.

Po skončení aktivní kariéry jste začal trénovat. Co vás lákalo na koučinku?
Tak jako mnoho jiných bývalých sportovců jsem rozhodně neměl ambice trénovat. Jako trenér jsem měl spoustu vlastností, které k trénování nepatří a to hlavně impulsivnost. Velmi složitě jsem se vyrovnával s prohrami. Často jsem chtěl od dětí činnosti, které jsem uměl pouze já.

Jak jste se k trénovaní vlastně dostal?
K této činnosti mě přivedl můj bývalý trenér z Dukly a veselský rodák Milan Příhonský. Respektive moje dcera Ivana, která chtěla hrát taky házenou. Na tyto začátky jsem navázal po odchodu do Bratislavy. Jako trenér jsem začal v roce 1975. Začínal jsem u chlapeckého družstva žáků ve Veselí nad Moravou.

Kam se ubírala vaše trenérská kariéra?
Jak již jsem řekl, první moje štace byla ve Veselí nad Moravou. V roce 1980 jsem odešel i s rodinou do Bratislavy, kde jsem nejprve trénoval v bratislavském Štartu. Potom jsem s jedním kolegou dostal nápad založit nový házenkářský oddíl. Začali jsme společně na sídlišti Petržalka navštěvovat školy a protože jich bylo šestnáct, podařilo se nám vybrat spoustu šikovných děvčat. Tak vlastně vznikl úplně nový házenkářský oddíl, který svým způsobem promluvil později velmi výrazně do dívčí házené a to jak v Bratislavě, tak i na Slovensku. Vzniklý klub měl postupem času skoro dvě stě děvčat, deset trenérů a nakonec tam vzniklo i sportovní středisko házené. Protože jsem neměl potřebnou kvalifikaci k vedení tohoto střediska, musel jsem ji doplnit studiem na FTVS. Házenkářský oddíl pak přešel pod hlavičku Spoje Bratislava. Takto fungoval až do roku 1994, kdy jsem se vrátil zpět na Moravu. V trenérské činnosti jsem pokračoval ve Veselí nad Moravou, kde jsem působil až do roku 2001. Potom mě pracovní povinnosti neumožnili dál se věnovat házené a na několik let jsem od tohoto sportu odešel. Znovu jsem se vrátil k házené až v roce 2008 v Hodoníně.

Nějaký čas jste strávil i ve Francii. Co vám pobyt v zemi galského kohouta dal?
Po revoluci, v letech 1990 – 1992, jsme měli družební kontakt s týmem HC Dijon, který byl sice proti nám kolos, ale my jsme byli rádi, že nás berou jako sobě rovné. Jezdili na turnaje k nám a my zase do Dijonu. Závěrem toho bylo pozvání do jejich střediska házené. Pro nás to bylo něco jako z jiného světa. Každá základní škola měla halu na úrovni našich ligových celků s kompletním vybavením, své sponzory a hlavně obrovský zájem dětí. K tomu spoustu kvalitních trenérů, většinou učitele. Jejich tréninkové metody se nám ze začátku zdály jako hraní dětí na písku ve školce, ale jejich způsob tréninku měl hodně pozitivních prvků, které jsme i my přinášeli do našich tréninkových jednotek. Do dnešního dne s těmito lidmi udržuji kontakt a jsem jim vděčný za tuto lekci přístupu k mládeži.

Vraťme se z Francie domů. Jak hodnotíte současnou českou házenou?
V minulosti podle mě byl přístup dětí ke sportu poněkud jiný. Nebyly počítače ani jiné aktivity a sport měl podporu jak u rodičů, tak i od státu. Dnes na malých městech a vesnicích už nevyrůstá tolik kvalitních sportovců. Je to velká škoda. Hlavním problémem podle mě je, že školy již nemají napojení na sportovní oddíly jako tomu bylo dříve. Je mi jasné, že bez peněz se sport nedá dělat, ale je to velká škoda, protože hodně dětí se potom ubírá cestou, která je pro mládež hodně špatná.

Jaký podle vás velký rozdíl mezi současnou házenou a tou, kterou jste aktivně hrával?
Dnes je házená z hlediska kvality velmi sporná. Dobrá házená se hraje většinou jenom tam, kde je dostatek financí, protože si oddíly kupují buď kvalitní hotové hráčky a nebo mají vytvořený systém výchovy mládeže. Hodně mladých hráček brzy odchází do zahraničí a mnohdy je ani neznáme. Pokud se objeví někde hráčka, která je výraznější, brzy odejde. Funkcionáři oddílů a sponzoři jsou často netrpěliví a čekají jenom výsledky a potom často používají hráčky mimo jejich kategorie. Výsledek jsou častá zranění, která někdy předčasně ukončí sportovní život hráček. Mrzí mě, že tyto negativní zkušenosti jsou stále častěji vidět i u mládežnických kategorií. V minulosti nebylo možné, aby hráč odehrál víc utkání v jeden den.

Co podle vás ženské házené chybí?
Házená je dnes rychlejší. Není tak tvrdá jako dříve. Ubylo hodně techniky. Dnes trenéři učí od útlého věku hráčky různé signály, které jsou podle mého názoru v tomto věku nesmyslem. Velmi málo se v současné době věnuje pozornost myšlení hráček. V posledních letech jsem neviděl trenéra, který by chodil s děvčaty do učebny, do posilovny, nebo plavat. Běhání v tělocvičně nezvyšuje silovou dynamiku nohou. Proto drtivé většině hráček chybí rychlost. Tu hráčky nahrazují nedovolenými zákroky. Hře chybí hravost, elegance, herní nápady a často i hodně slušnosti.

Které známé házenkářky jste trénoval?
Na Slovensku jsem vedl současné reprezentantky Slovenska Katarínu Dubajovou ze Šaľy a Farkašovou z ŠKP. Dále také Tomašechová z Interu Bratislava. Hodně děvčat jsou už vdané a mají děti. Ve Veselí hrálo několik mých hráček za ligový celek, ale v současnosti se drtivá většina věnuje rodině nebo pracovní kariéře. Celkem jsem vychoval jedenácti ligových hráček a tři reprezentantky.

Vím, že sledujete ženskou interligu. Co říkáte na výkony Veselí?
Vzhledem k tomu, že jsem v životě viděl velmi kvalitní družstva a rozhodně i lepší týmy než jsou veselské panenky, budu otevřený. Hra Veselí je založena na starších hráčkách. A za nimi je velká díra. Je to hlavně vidět, pokud se objeví zranění nebo nějaká nepředvídatelná událost, která naruší optimální složení družstva. O tom jasně hovoří nevyrovnanost rezervního celku, který dokáže zazářit, ale i vyhořet. Pokud bude současný tým pohromadě a Fleková, Kočí a Černá potáhnou tuhle káru, nemám obavy o ligovou házenou ve Veselí. Co bude potom, to je velmi složitá otázka pro sponzory v příštích letech. Hrát bez střídání je velmi náročné a potom dochází k výpadkům, které mnohdy rozhodují celá utkání. Podle mě ve Veselí dnes chybí dvě levoruké hráčky a jedna kvalitní pivotmanka. Jinak bych řekl, že je každý post slušně zdvojený.

Proč jste na sklonku trenérské kariéry rozhodl předat své zkušenosti hodonínským děvčatům?
V roce 2008 jsem se po dohodě s vedením klubu rozhodl, že pokud mně bude jenom trochu zdraví sloužit, rád pomohu s výchovou mladých děvčat. Za padesát let jsem u házené nasbíral mnoho zkušeností a herních prvků, které je potřebné předávat nastupující generaci. Není to jednoduché, často se setkáváme s tím, že přístup k tréninkům a utkáním je velmi nezodpovědný a to nejen ze strany hráček, ale i rodičů, což nám často narušuje práci. Velkým nedostatkem je, že nemáme dostatek kvalifikovaných trenérů, respektive vedoucích družstev. To je a bude problém hodonínské házené.

Co by poradil holkám a chlapcům, kteří by chtěli začít s házenou?
Byl bych velmi rád, kdyby se v budoucnosti tomuto sportu věnovalo podstatně víc dětí. Každý, kdo se na tento sport dá, musí vědět, co to obnáší. Za kvalitními výsledky je mnoho tvrdé práce, hodně potu a různých zranění. Je potřeba vědět, že házená je kontaktní sport a ne balet.