„Osobně jsem si tento cíl dal už v době, kdy jsem začínal s florbalem," říká Marek, kamarády přezdívaný Vinc. Obránce s výbornou fyzickou kondicí a příkladným přístupem k tréninkům se v rozhovoru pro Hodonínský deník ohlíží za svým působením ve slováckém klubu.

Jak vzpomínáte na své florbalové začátky?

Vždy jsem si přál hrát hokej. Když jsem byl v šesté třídě základní školy, bylo už na něco takového pozdě. V tu dobu jsem se přes kamarády dozvěděl o florbalovém kroužku na DDM Kyjov, který vedl pan Jandora. Pod ním jsem hrál tři roky, než jsem šel společně s dalšími kluky zkusit štěstí na Očov. Na ty tři sezony vzpomínám velmi rád, pan Jandora nám dal florbalové základy. S kyjovskou sestavou si občas zahrajeme pro zábavu nějaký turnaj. Na Očově to pak bylo o několik levelů výše. Šikovní hráči, oficiální soutěž českého svazu a mnohem náročnější trenéři.

Na koho nejvíce vzpomínáte ze svého působení na Očově?

Z Očova mám zážitky, na které v životě nezapomenu. Nejen florbalové, ale i ty ostatní. Z těch florbalových vzpomínám na Karase (Martin Michalec – pozn. red.). Byl to první florbalista se zlatýma rukama, kterého jsem měl tu čest poznat. Dále vzpomínám na první rok. Byly tam skvělé tréninky v úplně jiném složení a tempu, než jsem znal z Kyjova. A s tím spojení i trenéři. Kolis nás ničil fyzicky, a zapomenout nesmím ani na Jirku Wagnera a Bábeho (Lukáš Bábíček – pozn. red.). Ti nás připravovali herně.

A na nějaké zážitky si vzpomínáte?

Co se týče zážitků mimo hřiště, o ty se staral hlavně Ištva (Jakub Ištvánek – pozn. red.). V Hodoníně tehdy byla výborná parta. Užili jsme si spoustu srandy, bez toho by to ani nešlo. Proto ještě musím zmínit aspoň neúprosného beka Honzu Houšku, se kterým jsem toho nejvíc odehrál, a obávaného šutéra Filipa Šimanovského, se kterým jsem hrál už v Kyjově. S některými kluky se vídáme stále, není už to ale bohužel tak často, jak bych chtěl.

Bylo právě angažmá v Očově odrazovým můstkem do vaší další kariéry?

Na Očově jsem se naučil, jak přistupovat k tréninku. Byla tady konkurence a ze začátku jsem si moc nezahrál, musel jsem o šanci bojovat. To stejné mě potkalo v Hattricku Brno, takže bylo určitě dobré, že už jsem to měl zažité. Hodonínské angažmá mi dalo hodně. Naučil jsem se základní florbalové dovednosti. Třeba si vzpomínám, jak mě trenéři tepali za to, že se nedívám, kam střílím, nebo ať se nesnažím mířit do víka, ale spíše gólmanům nad nohy. Teď jsem terčem posměšků, že neumím zvednout balonek, ale na rozdíl od některých přestřelovačů branek mi tam aspoň občas něco spadne. (smích)

Jak hodnotíte své současné působení v brněnském Hattricku?

Začátky byly těžké, hlavně zapadnout do nového kolektivu. To už mám naštěstí dávno za sebou. Je tady super parta, určitě jsem si tu našel kamarády na celý život. Florbalově jsem taktéž spokojený. Hattrick je ambiciózní klub a je tady dost kvalitních hráčů, od kterých se můžu něco naučit.

V současné době hrajete v první lajně, nastupujete i v oslabení či v početních výhodách. Jaké máte ještě další florbalové cíle?

Teď právě jdeme za naším společným cílem, a to je postup do extraligy. Osobně jsem si tento cíl dal už v době, kdy jsem začínal s florbalem, a moc rád bych toho dosáhl. Další věc, na které bych chtěl nějakým způsobem zapracovat, je vyrovnanost výkonů. Třeba letos jsem měl určitě první půlku sezony lepší než tu druhou. Ta ale ještě neskončila, tak uvidíme (úsměv). Tohle je věcí hlavy, trénuji pořád stejně.

Co byste doporučil všem mladým florbalistům, aby to dotáhli aspoň tam, kde jste nyní vy. Tedy do druhé nejvyšší soutěže?

Já si zakládám na poctivém přístupu k tréninku. Chodím pořád, i na případné dobrovolné. Od letní přípravy jsem chyběl pouze na dvou. Dále cvičím alespoň třikrát týdně s vlastní váhou. Domů jsem si pořídil hrazdu, dělám kliky, dřepy a další věci. Toto všechno už od doby, co jsem začal na Očově. Myslím si, že je důležité hned od začátku dělat něco navíc. Už to teď beru jako automatickou věc a nemusím se k tomu nutit. Je to taky prevence zranění. Nikdy jsem nemarodil. Protože jsem měl vždycky obě ruce dřevěné, snažím se aspoň půl hodiny denně kvedlat s míčkem, driblovat o zeď, zpracovávat ze vzduchu. Toto mi taky dává nějakou jistotu na balónku.