V kloboučku a s taškou přehozenou přes rameno zaklepal na dveře redakce Hodonínského deníku Rovnost, pomalu otevřel dveře a vstoupil.

Šestnáctiletý hodonínský biketrialista David Herka přišel na smluvený rozhovor, v němž hovořil o zisku titulu pro juniorského mistra světa i situaci ve velké východní zemi. Elitní pozici vyjel v pátek na trati v Číně. „Mám z toho ohromnou radost,“ culil se nyní už dvojnásobný světový šampion, který na nejvyšší stupínek vystoupal poprvé loni v Japonsku.

Který z těch titulů bylo těžší získat?

Asi ten letošní, protože tam byli těžší soupeři. Dojela větší konkurence. Kluci dávali při tréninku fakt dobrý kousky. Dival jsem se na ně a nevěděl, jak to nakonec dopadne.

Kdy jste o svém triumfu rozhodl?

Po úvodním kole jsem byl první. Rozhodovalo se v tom druhém. Stačilo udělat jednu chybu a mohl jsem být třeba třetí.

Na nedávném mistrovství evropy jste byl stříbrný a loňský triumf neobhájil. Doufal jste, že by se to mohl povést až na tomto vrcholu sezony?

Doufal. Na Evropě byly strašně lehké sekce a navíc se závod jel u domácích Španělů. Měli výhodu. V Číně jsme ani jeden neměli trať najetou. Číňani sice byli doma, ale ti nejezdí zase tak dobře.

Startoval i Španěl Marc Prat, který vás na Evropě předčil?

Ano, byl tam. Skončil myslím ale až pátý, takže jsem mu to vrátil. (úsměv)

Dalo by se říct, že kam přijedete, tam máte úspěch. Nepopichují vás už vrstevníci, že jim nenecháté žádnou trofej?

Jestli je to štve, to nevím. Češi si myslím, že to berou v pohodě. I ti ostatní. Všichni jsme kamarádi.

Říkal jste, že ve Španělsku byla trať až příliš lehká. Jaká byla teď v Číně?

Když jely mladší kategorie, šli jsme si ji projít. Musím říct, že sekce byly taky lehké. Jen terén byl takový, že všude byl samý výmol. Musel jsem se dívat pořád na kola.

Domů jste přiletěl v pondělí. Stihl jste nějakou oslavu?

S rodinou jsme si připili a pojedli zákusky. Něco většího uděláme až o víkendu.

Loni jste jel mistrovství světa v Japonsku, letos v Číně. Když byste srovnal obě země, kde se vám líbilo víc?

V Japonsku jsou lidi o hodně čistotnější i zdvořilejší. Číňani jsou takoví šmudlové. Venku byla špína, rozebrané věci. Zkrátka chudoba. Tak mi to aspoň připadalo. Ale zase v organizaci závodů se vytáhli. Přišlo moc lidí, ktěří fandili. Závěrečné vystoupení vypadalo jako malá olympiáda.

A podmínky, které vám pořadatelé nachystali k žití?

Původně jsme měli být v rodinách. To ale nakonec padlo. Nakonec jsme spali v hotelu, který byl opravdu luxusní. Klimatizace, sprcha, velké postele.

Prostředí v hotelu a v ulicích bylo asi hodně rozdílné, že?

Když jsme tam poprvé přijeli, říkali jsme si: to je hrůza, strašné. Po dvou třech dnech jsme si na to ale zvykli. Pak už to bylo v pohodě.

Po návratu z Japonska jste tvrdil: suši už nikdy. Přivezl jste podobnou zkušenost i z Číny?

(smích) Jedenáct dní, co jsme tam byli, nám dávali čínské speciality. Nenajedl jsem se. To se nedalo jíst. Na talíři se objevili kočky, psi a taková zvířata. Normálně nám říkali, co to je. Byli tam třeba i holuby. Snídal jsem meloun a vajíčko.

To jste musel přijet a vrhnout se na ledničku.

Přesně tak.

Úspěchy sbíráte už nějakou tu dobu. Jak moc se vám tím změnil život?

Nezměnil se. Nijak to neukazuju ani se nechválím. Žiju normálně jako jiní kluci. Je pravda, že se mi několikrát stalo, že mě lidi znali. Byl jsem rád. A jestli je mi to příjemný? Komu by nebylo? (úsměv)

Studujete na střední škole. Jak kloubíte studia a tréninky?

Radši jsem na tréninku, než ve škole. Takhle: škola tady bude vždycky, dokud nebudu pracovat. To se nedá nic dělat. Musím ji dokončit.

Přiletěl jste v pondělí večer a v úterý ráno na vás čekala studia.

Těšil jsem se na kamarády. Dokonce jsem i rád vstal.

Ono se určitě jinak vstává, když má člověk na krku zlatou medaili, než kdyby přijel s neúspěchem.

To každopádně. (úsměv)