Upřímně, na kolik procent jste před kvalifikací v Kataru věřil, že si vybojujete účast na olympiádě?
V procentech to asi vyjádřit nedokážu, ale docela jsem si věřil. Z tréninků jsem měl dobrý pocit a věděl jsem, že z těch, kteří tam byli, můžu porazit kohokoliv. Neměl jsem žádného soupeře, kterého bych se vyloženě bál a nepřál si na něj narazit. Ale je pravda, že postup je milým překvapením a mám z něj obrovskou radost.
Vyhrál jste celkem pět zápasů. Který z nich byl nejtěžší?
Asi ten třetí se Španělem Roblesem. Prohrával jsem 0:2 na sety a 5:9 ve třetím. Vůbec jsem netušil, co změnit. Nakonec se mi podařilo ten třetí set otočit, a to asi rozhodlo. I když to pak byla trochu hra vabank. Těžký byl samozřejmě i zápas s Angličanem Pitchfordem, který je patnáctý na světovém žebříčku. Tam mi v koncovce trochu pomohlo prasátko. Byla to úleva, protože jsem přesně nevěděl, jak to mám ukončit.
play_fill
Řada srovnatelných hráčů se nikdy na olympiádu nepodívala a vy už pojedete na druhou. Čím to je, že vaše forma graduje právě v době olympijské kvalifikace?
Do Ria jsem se dostal na základě světového žebříčku, ale je pravda, že jsem na něm poskočil po výsledcích na posledních možných turnajích. Tak tři měsíce předtím se mnou asi nikdo nepočítal. Sám nevím, čím to je, prostě se mi to tak krásně sešlo. Určitě se nedá říct, že bych se jinak nesnažil na sto procent a v olympijském roce nějak extra zabral. Možná to mám jako dar seshora. Vybavuji si, že tak před dvěma lety se mi v noci zdálo, jak jsem na hotelu v Tokiu na nějaké velké akci. Teď už vím, že to byla olympiáda.
Jaké máte vzpomínky na vaši první olympiádu v Rio de Janeiro?
Co se týče atmosféry, tak jen ty nejkrásnější. Překvapilo mě, jak to skvěle fungovalo v celém českém týmu. Byl jsem hrdý, že jsem jeho součástí. Horší už to u mě bylo výsledkově, protože jsem vypadl v prvním kole. Já si tehdy strašně užíval už to, že tam jsem a že si třeba můžu udělat to kolečko v průvodu na stadionu. Možná jsem se pak míň koncentroval na samotný zápas. Teď bych chtěl, aby to bylo v Tokiu jiné a taky jsem třeba něco vyhrál.
S jakými ambicemi tedy v létě do Japonska poletíte?
Bude dost záležet na štěstí při losu. Na druhou stranu třeba Číňani budou rovnou nasazení do dalších kol, takže na tak silné soupeře v úvodu narazit nemůžete. Určitě tam pojedu s tím, že chci vyhrávat. Teď už vím, že to bude hodně o nastavení mysli.
Kvůli covidu asi hry nebudou takové jako obvykle. Jste na to připraven?
Uvidíme, jaká omezení tam nakonec budou. Teď to bohužel vypadá, že se třeba nebudeme moct chodit navzájem podporovat s ostatními českými sportovci, což by byla škoda. Samozřejmě počítám s testováním a dalšími hygienickými opatřeními. Ale ani tyto komplikace moje nadšení nijak výrazně nezmenšují. Na hry se moc těším!
Jaká tvrdá opatření byla během kvalifikace v Dauhá?
Dalo se to přežít, ale hlavně první dva dny byly nepříjemné, protože jsme byli v karanténě na hotelovém pokoji, kde ani nešlo otevřít okno. Takže dohromady s letem jsem byl vlastně tři dny bez čerstvého vzduchu, což mi vůbec nedělalo dobře. Aspoň že nás pak nechali asi půl hodiny venku před halou. Já měl ještě jednu nepříjemnost, protože jsem ztratil svoji SIM kartu. Po příletu jsme si totiž museli dát do mobilu speciální katarskou a donutili nás stáhnout si nějakou aplikaci, která sledovala náš pohyb. Českou simku jsem si dal do taštičky a nejspíš ji pak někde vytrousil.
Jste odchovanec Slovanu Hodonín. Dostanete se ještě občas na jižní Moravu?
Času moc není, takže spíš tak jednou do roka. Vždy alespoň kolem Vánoc, abych navštívil mamku se ségrou a babičku, které v Hodoníně stále žijí. Já teď bydlím v obci Vřesina u Hlučína, odkud dojíždím i na zápasy německé bundesligy. Hraju čtvrtým rokem v Mühlhausenu, cesta autem mi trvá tak sedm hodin. Zápasy míváme v neděli, takže vyrazím vždycky už v pátek, abych si po cestě odpočinul.
Hodonínští fanoušci stolního tenisu si Vás pamatují ještě jako talentovaného dorostence pod jménem Lubomír Žiga. Kdy jste se rozhodl pro změnu příjmení?
Táta mi umřel, ještě když jsem byl malý. A někdy ve čtrnácti jsem se rozhodl, že si změním jméno po mamce. Dohodli jsme se, že to tak bude lepší.
