Je to moje nejcennější trofej, říká letecký modelář Hučík

15. 5. 2012

Blatnička - Dlouholetý letecký modelář, ale také humorista a svérázný bojovník za pravdu. Václav Hučík z Blatničky, který je už několik let členem horňáckého leteckého modelářského klubu v Louce, se stal na začátku května vítězem osmého ročníku modelářské soutěže RC-V1 O putovní horňácký pohár 2012. Držitel prestižní putovní trofeje Horňácka převzal pohár z rukou loňského vítěze Pavla Maňáka. Soutěž se konala na Strážnických lúkách a pořadatelé z LMK Louka nezapomněli ani na takovou maličkost, jako je extrémní počasí.

Zkušený letecký modelář Václav Hučík vyhrál modelářskou soutěž RC-V1 O putovní horňácký pohár 2012. | Foto: Archiv Václava Hučíka

Jak těžký byl boj o tento klenot Horňácka?
Samozřejmě velmi těžký. Byl to nervák do posledního přistání, nikdo nebil jasný favorit. I když nás není mnoho, tak mezi námi není nikdo, kdo by byl slabší než jsem já. Na závodech se sešla elita národa této kategorie.

Znamená to, že letecký klub v Louce, za který létáte, má více takových špičkových pilotů?
Všechny! Jak jsem řekl, všichni patříme k republikové špičce, jsme nejlepší z celé galaxie (smích).

Můžete nám trochu závod popsat? V čem spočívají soutěžní úkoly?
Jedná se o historicky nejstarší kategorii rádiem řízených bezmotorových větroňů, jejichž pravidla vznikala v padesátých letech minulého století, kdy byl jednopovelový ovladač pouze na ovládání směrovky technický hit. Můžeme ovládat jen jednu funkci směrovky, o to je samotné řízení modelu nahoru a dolů těžší. Soutěž má čtyři kola. Po startu na sto padesát metrů dlouhém vlečném lanku se model vypustí a pilot musí vyhledávat stoupavé proudy, aby setrval s boží pomocí nejméně pět minut ve vzduchu, a pak musí do dvaceti vteřin přistát ve vymezeném prostoru. Vypadá to jednoduše, ale opak je pravdou.

Už víte, kam si doma pohár pro vítěze postavíte?
Já už nemám ani domov, tak kde bych vzal ještě místo na pohár (smích). Ne, ale vážně, budu ho muset sice rok uchránit před exekutorem, ale je to moje nejcennější trofej, kterou jsem kdy v životě získal a moc si toho považuji a jsem moc šťastný, že se to na sklonku mého života přece jen podařilo.

Proč na sklonku života? Vždyť mezi vámi vidím i mnohem starší závodníky…
Jo támhle ten, to je nestor, obroditel a harcovník této kategorie Jan Škopík z Louky. Toho určitě nelze přehlédnout. To je ještě prvorepublikový modelář, ale kromě toho je rovněž prvotřídní modelář. Vzhled ale klame, srdcem je to stále náš rovník. Škopík pro Louku a region Horňácka odvedl v mnoha směrech kus poctivé práce. Ne jenom v modelářství. Až to ale budete psát, nepište, odvedl, ale odvádí. On má totiž plánů ještě na dva životy dopředu (smích). Ale ať už na něj nahlížíme z jakékoliv strany, je třeba jej vnímat jako osobnost Horňácka.

Nyní jste se usmál, proč?
Problesklo mi hlavou, jak jsem přesně před třiceti lety na tomto místě ve svých začátcích, někdy v roce 1982, byl velmi blízko vítězství, ale poslední kolo jsem zkazil a po přistání jsem od vzteku rozšlapal model, který samozřejmě za nic nemohl. Dodnes se za to stydím. Ostatní nikdy nezapomenou mě popíchnout. No ale, co bylo, to byl. Od teď jsem vítězem!