„Běhat jsem začal v roce 1954, když mi bylo sedmnáct. Předtím jsem hrál fotbal za Svatobořice. Byl jsem rychlý a soupeři mi šli po nohách. Přišel jsem domů a maminka se mě ptala, jestli to mám zapotřebí,“ vzpomíná s úsměvem Hána.

A tak zkusil atletiku.

„Závodil jsem v Brně, kde jsem vyhrál. Mamince jsem šťastně vyprávěl, že jsem byl první a nikdo mě nekopl. Tak jsem u toho zůstal,“ směje se celoživotní sportovec.

Od té doby má za sebou stovky závodů a tisíce kilometrů. Nikdy žádný nevzdal. Všechny dokončil, i když měl namále.

Při letošní pětadvacítce ve Velké nad Veličkou mu na sedmnáctém kilometru vypověděly službu nohy. Už před závodem věděl, že ho čeká těžký úkol. Neměl naběháno, ale přesto se vydal na trať. Tamní závod totiž nikdy nevynechal.

„Poslali pro mě auto. Řekl jsem jim: Ne, já to dojdu. Nevzdám se. Šel jsem skoro tři hodiny. Bylo to nekonečné. Nemohl jsem se vůbec rozběhnout a jen jsem šel,“ vypráví o nepříjemném zážitku dnes už prošedivělý muž.

Hánův um poznali také lidé v zahraničí. Běžel v Americe, Africe či v Austrálii. Líbilo se mu všude. „Nejtěžší závod, který jsem běžel, byl v Americe. Bylo tropické vedro a jen houkaly sanitky, jež odvážely zkolabované lidi. Doběhl jsem úplně hotový. Bylo mi hrozně. Opřel jsem se o sloup a myslel jsem, že tam snad umřu,“ pokračuje Hána. Když dorazil do bytu, kde bydlel, dostal vysoké horečky a úpal.

Co jej tedy u běhání stále drží? „Radost z pohybu,“ odpovídá okamžitě. „My běžci jsme jako jedna rodina. Jakmile pistole vystřelí, jsme soupeři, ovšem jak proběhneme cílem, jsme zase největší kamarádi,“ říká s nadšením svatobořický rodák.

Vášnivý atlet se může pochlubit celou řadou pohárů, medailí, diplomů a různých cen, které má vystavené doma ve Veselí nad Moravou. Cení si všech. Jak sám říká, kvůli všem ze sebe musel vydat maximum.

Přesto existuje jedno ocenění, jenž má ve zvláštní oblibě. Plaketa za fair play. Dostal ji na konci závodu, při němž pomohl běžci, který upadl na zem. Vedoucí skupinka mu však utekla a on přišel o možnost bojovat o první příčky.

Hána dříve trénoval i dvakrát denně. V současné době vybíhá tak třikrát týdně, přičemž si užije kolem pětatřiceti kilometrů.

„Běhám jen pro zdraví. Když doběhnu, tak jsem nejšťastnější člověk. Tělo je celé prokrvené. Nádhera. Je to radost. Jde podle mě o nejkrásnější sport,“ uzavírá své vyprávění Květoslav Hána.