„Byla to neplánovaná akce. Napadlo mě to během jednoho dne a za týden už jsme seděli v letadle do Porta,“ usmívá se rodačka z Vnorov na Hodonínsku. Na náročné trase ji pomohla kondička profesionální sportovkyně. V minulosti sbírala úspěchy jako atletka, nyní je členkou cyklistické reprezentace a dvojnásobnou mistryní republiky v časovce.

Na pouť do Santiaga de Compostela už se vydala spousta lidí z Česka. Ale asi málokdo při tom běžel. Jak Vás to napadlo?

Bylo to spontánní, prostě neplánovaná akce. O poutní cestě jsem toho dost přečetla a zaujalo mě to. Nešlo jen o sportovní výzvu, ale zároveň jakýsi spirituální zážitek. Fyzicky se může člověk odrovnat jinak a jednodušeji, třeba že si zaběhne dva maratony po sobě. Tohle bylo něco jiného. Taková cesta je povznášející, člověk si urovná myšlenky. Navíc jsem chtěla něco takového podniknout s tátou. Dřív jsme plánovali výstup na Matterhorn, ale to nám zatím nevyšlo. Tátovi se ten nápad taky líbil a za týden už jsme seděli v letadle do Porta.

Nedívali se na vás ostatní poutníci trochu jako na blázny?

Občas se na nás dívali podezřívavě, mysleli si, že si děláme srandu. Jiní si mysleli, že běžíme nějaký závod. Někdo nás nechápal, jiný obdivoval. Reakce byly různé. Já si myslím, že to pro nás jako pro trénované sportovce nebylo o moc náročnější než pro normální lidi, kteří tu cestu šli pěšky.

Co pro vás bylo na celé cestě nejtěžší?

Vyložený problém jsme neměli, vyskytlo se jen pár menších zádrhelů. Jako když jsme uhnuli z hlavní cesty a pak se ocitli na neznámém místě a netušili, jestli budeme mít kde spát. Vždycky jsme to řešili s úsměvem, navíc místní lidé byli hrozně ochotní. Po fyzické stránce jsme cestu zvládli v pohodě. Netvrdím, že to bylo úplně jednoduché, ale neměli jsme větší potíže. Dokonce ani třeba žádné puchýře. Vyplatilo se nám, že jsme měli opravdu kvalitní boty a taky, že jsme si toho sebou moc nevzali. Někde jsem četla, že na tak dlouhou cestu by si měl člověk brát maximálně deset procent své vlastní váhy. Takže jsem měla asi pětikilový baťůžek. Jen věci na převlečení, knihu Poutník od Paula Coelha a nějaké drobnosti. Neodpustila jsem si mé oblíbené datlové tyčinky s ořechy, nechyběla ani řasenka a make-up. Jinak jsme ale s místem šetřili, ručník jsme si rozstřihli napůl, mýdlo jsme dokonce rozčtvrtili.

Jak jste to měli se stravováním?

Sebou jsme toho moc neměli, po cestě byly normálně obchody, které byly poměrně levné. Hodně jsme jedli sušené ovoce. A párkrát jsme využili v místních restauracích takzvané Menu pro poutníky, které stálo od pěti do deseti eur. Překvapivě levné a přitom slušně zařízené byly ubytovny pro poutníky. Rozhodně jsem nečekala, že se budu během cesty někde rochnit v horké sprše.

Musela jste se po návratu dávat dlouho dohromady?

Nějakých pět dnů jsem odpočívala, pak jsem musela odjet na cyklistické soustředění s pražskou Duklou na Mallorku. Tam se na mě žádná únava neprojevovala, spíš mi pomohlo, že jsem měla dobrou kondičku.

Po návratu z Mallorky jste musela do karantény, která vám před pár dny skončila. Jakým způsobem se budete připravovat nyní?

Nikdo moc neví, kdy se zase začne zase závodit. Mě to až tolik nevadí, můžu teď aspoň pracovat na věcech, na které normálně nemám čas. Jsem tréninkový typ a motivace mi nechybí ani v této situaci. Kromě sportu se teď taky snažím na dálku vyučovat děti angličtinu a němčinu.

V mládežnických kategoriích jste sbírala medaile coby běžkyně, pak jste přešla k cyklistice. K atletice už se nebudete vracet?

Vždycky zůstanu běžcem, i když už asi ne vrcholově. Určitě je pro mě běh dobrý tréninkový prostředek. Spíš pro zábavu mám v plánu nějaké závody jako třeba Štěpánský běh. A taky mám jeden tajný plán – zkusit se nominovat na mistrovství světa v běhu do vrchu. To nejbližší by se totiž mělo konat na Lanzarote, což je moje srdeční záležitost.

Jaký je váš cyklistický cíl?

Hlavně být dobře připravená na to, až se začne závodit. Takovým velkým snem je olympiáda, ale dostat se na ni bude hodně složité. Pro Tokio má Česko jediné účastnické místo v ženské cyklistice a rozhodovat bude hlavně světový žebříček, na němž nejsem zrovna moc vysoko. Odložení olympiády o rok moje šance možná o trošičku zvýšilo, ještě budu mít možnost se o ni porvat.

A podobný bláznivý nápad jako běh do Santiaga na kole neplánujete?

Běh je v tomto jednodušší, o kolo se musíte víc starat. Ale třeba takový přejezd Alp by byl určitě nádherný a hodně by mě lákal…