„Vyrostla jsem na dětských olympiádách. Je to o tom někam jet, být s celou výpravou, kde se všichni podporují navzájem. My jsme jižní Morava, takže všech těch 500 lidí šlo, skandovalo a bylo to neuvěřitelné,“ popisuje s časovým odstupem.

Už před nástupem jste zkoušela mávat vlajkou, byla jste nervózní?

Trošku, bála jsem se, že se mi zamotá.

Kolikátá je to vaše Olympiáda dětí a mládeže?

Myslím, že šestá. Od roku 2005 jsem byla na všech letních s výjimkou roku 2015.

V jakých rolích jste na těchto olympiádách byla?

V letech 2005 a 2007 jsem zde byla jako závodník. Pro další dva ročníky letní olympiády jsem poprosila, jestli bych mohla dělat doprovod výpravě, protože je to pro mě opravdu srdcová akce. Pak jsem měla být v roce 2015 trenérkou, jenomže jsem získala nominaci na Evropské hry a nemohla jsem se zúčastnit. Roku 2017 jsem už byla trenérkou jihomoravských karatistů a také ambasadorkou za karate.

Co je úkolem ambasadora na ODM?

Jedná se o tvář sportu. Olympiáda se konala v Brně a byl to tedy sportovec z pořadatelského kraje, který je ve svém sportu dobrý. Já jsem momentálně nejlepší karatistka, tak jsem se snažila dělat promo.

Kterou z těchto rolí jste si nejvíce užila?

Asi tu trenérskou. Trenérku dělám i normálně v oddíle a je tam taková ta sdílená radost, že jsem někomu pomohla k medailím nebo k vítězství. A to, jak se děti dokáží bez zábran radovat, je naprosto boží.

Karate bude příští rok také na olympiádě v Tokiu, jaké jsou tedy vaše ambice v tomto směru?

Je tam strašně těžký nominační klíč. Pojede tam deset lidí z celého světa, respektive devět, protože jedno místo je pro pořadatelskou zemi. Bude opravdu těžké se tímto sítem nějak propracovat, ale momentálně jsem v olympijském žebříčku dvanáctá nebo třináctá, takže šance tam rozhodně je. Uvidíme, máme rok, takže budu dělat maximum, protože je to od malička můj sen.

Takže jste za zařazení karate byla určitě ráda…

Měla jsem obrovskou radost, i když se nám trošku změnila pravidla k horšímu.

V čem konkrétně se pravidla změnila?

Nejvýraznější změnou je, že předtím jsme jeli na praporky a teď pojedeme na body, aby to bylo srozumitelné pro všechny. Subjektivně hodnocené sporty, například gymnastika nebo krasobruslení, jsou totiž všechny na body a my jsme měli „nějaké“ praporky. Ne všichni tomu museli rozumět. Musím ale říct, že rozhodčí se s tím taky ještě úplně nesehráli. Na každých závodech je to úplně jinak a člověk neví, co po něm ti rozhodčí vlastně chtějí. Příprava je proto momentálně opravdu těžká.

Helena Hegeďová