Trenér Nidoshinkan Dojo Jaromír Musil nastínil minulost i současnost svého oddílu, který působí v tělocvičně hodonínské Obchodní akademie a jehož posledním úspěchem bylo zlato Rohatčana Vladimíra Míčka na evropském šampionátu v italském Terstu.

Kdy vzniklo Nidoshinkan Dojo v Hodoníně?

Klub existuje od roku 2006. Vznikl na základě rozpuštění klubu Ku Sen Go. Sídlo sice máme v Brně, ale od založení působíme v Hodoníně.

Jaké jsou největší úspěchy vašeho klubu?
Úspěchů je mnoho. Kdybych je měl všechny vyjmenovat, tak by to trvalo dlouho. Posledním velkým úspěchem je únorová zlatá medaile z mistrovství Evropy v kata juniorech, kterou získal Vladimír Míček. Veronika Kopečná a Vladimír Míček získali i titul mistra republiky.

Je těžší vybojovat dobré umístění v kata než v kumite?
Kata se dělí pouze na muže a ženy. Zato kumite je rozděleno podle váhových kategorií. Úspěch v kata je daleko větší, protože je ze všech účastníků. V kata je i větší konkurence.

Jaký je věkový profil vašich členů?
Bereme děti od čtyř, pěti let. To záleží na jejich rodičích, kdy je k nám přivedou. Ale cvičí s námi i čtyřicetiletí. Máme tady maminku, která začala ve třiceti nebo tatínka v šestatřiceti. Můžete začít kdykoliv, záleží jen na tom, jestli vydržíte. Pro děti je většinou motivací udělování pásku. U dospělých se jedná hlavně o to, jak to chce člověk brát. Jestli to bude brát jako sportovní karate nebo koníčka a rekonvalescenci po práci.

Čím je karate specifické?
Karate je jeden se sportů, který se dá cvičit celý život. Malé děti se učí od kotoulů, postupují až k technice. Pak se dostávají k tomu, že se dostávají až na mistrovství republiky. Po ukončení sportovní kariéry se věnují karate jako kondičnímu cvičení.

Dá se brát karate spíše jako sport nebo bojové umění?
Každý si bere karate takové jaké je. S ohledem, že tady mám malé děti, tak ho musím brát sportovně. S těmi nejvyššími technickými stupni se samozřejmě zajímáme i o bojové karate.

Říká se o karate, že je propojeno s filozofií, a že je i určitým životním stylem…
Samozřejmě, je to pravda. Ta filozofie většinou přichází až kolem třiceti, čtyřiceti let. Děti to berou jako sport. Někteří tomu obětují velké množství času, dá se říct, že pak již nemají moc volného času. Cvičíme od pondělí do čtvrtku a víkendy jsme většinou na závodech. Je to takový koloběh: tréninky, závody, tréninky…

Jak dlouho trvá karatistovi než se od bílého dostane k černému pásku?

Pro udělení technických stupňů je v průměru zapotřebí asi pěti až sedmi let. Samozřejmě člověk je může získat za čtyři, za pět let, ale záleží, jak to bude umět. Mám takové heslo, že nezáleží na tom, jaký má člověk pásek, ale na tom, jak cvičí. Není umění si uvázat černý pás a cvičit jako s bílým. Uznávám, když někdo s bílým páskem cvičí jako s černým. Záleží to na každém jedinci.

Všiml jsme si, že je velký důraz kladen na dýchání. Je tomu tak?
Karate je těžší v tom, že musíte synchronizovat ruce, nohy a k tomu ještě dech. Když dělám nějakou útočnou techniku, tak je u ní zapotřebí výdech, aby jste měl aktivní celé tělo. U obranných technik je možné se nadechovat, abych vychýlil soupeře. Tímto vychýlením nemusím využívat tolik dechu a síly. Od toho se také nazývá ten styl, který cvičíme Go Ju Ryu.

Co to znamená v překladu?

Go je tvrdý a Ju je měkký a Ryu je škola. Zdůrazňuje to využití tvrdých a měkkých technik. Ty se zjednodušeně rozlišují na měkké, jež jsou přípravou na proti útok, nádech, a tvrdé jsou útočné techniky, výdech.

Jak jste se vůbec dostal ke karate?
Začal jsem asi ve třinácti letech, kdy byla éra videa se snímky o bojovém umění ve stylu Bruce Lee a další. V tu dobu jsem u nás viděl nábor, začal jsem cvičit a u karate jsem až do dneška. První oddíl jsem založil v Hustopečích, kde působím do dnešní doby. Oddíl jsem pak předal svému nejlepšímu žáku Bronislavu Puzrlovi, který jej vede již sám. Nyní pracuji tady.

Z Hustopečí do Hodonína, proč?

Původně jsem sem začal dojíždět jen na pár tréninků, což se zvrhlo k tomu, že sem dojíždím z Brna až čtyřikrát týdně. Je to pro mne dost velká zátěž. Když se však podíváte na ty děti, jsou roztomilé. Člověku je líto opustit je a nechat je tady. I za tu cenu, že jezdím čtyřikrát týdně sedmdesát kilometrů sem a sedmdesát zpátky, to stojí.

V Hodoníně je ještě jeden karatistický klub – Šin Mu, jak s ním spolupracujete, nebo si konkurujete?
Svým způsobem s konkurenčním oddílem spolupracujeme normálně. Každý si jede svoji linii. Chodím cvičit i k nim. Spolupracujeme spolu v Českém svazu karate i v Českém svazu karate Go Ju Ryu. Každý máme svůj styl. Konkurence nikdy není špatná. Člověk je aspoň tlačen k tomu, aby byl lepší a lepší.