Loňský rok 2015 vám vyšel. Patřil k nejlepším ve vaší kariéře?

Pokud člověk zvítězí v celoroční soutěži, bylo by rouhání tvrdit, že má za sebou neúspěšnou sezonu. K ideálu měl ale loňský rok daleko. První měsíce jsem nabíral kondici po problémech s achilovkou v roce 2014. Postupně jsem sice získával z tréninků lepší pocit, v závodech se mi ale nedařilo. Asi poprvé jsem si připustil, že v osmatřiceti bude stále těžší soupeřit s mladými kluky a lámat osobní rekordy.

Nakonec ale přišly i výsledky. Kdy se nepovedené období zlomilo k lepšímu?

Na konci jara jsem změnil skladbu tréninků, přestal se stresovat umístěním a začal se běháním především bavit. K mému překvapení s čistou hlavou, bez nervů přišly i výsledky. Rok 2015 určitě nebyl mým nejlepším, dal mi ale hodně nových zkušeností. Proto ho hodnotím pozitivně.

Kam stavíte letošní trofej?

Těžko se to srovnává. Zpětně vím, že nejtěžší bylo vítězství v roce 2011, kdy jsem se s Jirkou Škrobákem a Dušanem Tomčalem pral o každý bod. Nejlepší formu jsem měl v roce 2013, to šlo všechno samo. Letos jsem od sebe nic nečekal, netušil jsem, co mi dovolí achilovky. Na výhru jsem začal myslet až v druhé polovině roku. Že se to povedlo, mě určitě těší.

Po pár letech jste dokázal zabodovat doma v Rohatci. Byl to váš nejlepší závod loňského roku?

Na tento závod mám vždy speciální motivaci, diváci mě ženou a letos mě vytáhli zase až na bednu. Cením si však i výhry ve Smrdákách i každých dalších stupňů vítězů.

Na které závody byste naopak nejradši hned zapomněl?

Letos jsem se trápil v kopcích, hlavně na začátku roku. Na oblíbeném závodě v Jablonici, kde se první polovina běží nahoru a druhá dolů, mě po otočce doslova kroutily křeče v břichu. Na konci léta v Lipově jsem pro změnu odpochodoval půlku závodu, protože jsem v horku a dusnu měl jednoduše velké oči a přecenil své možnosti. I zpackanými závody se ale člověk učí a jsou přínosné.

Budete chtít i letos útočit v populárním běžeckém seriálu na celkové prvenství?

To vůbec netuším. Moravsko-slovenský běžecký pohár je specifická soutěž. Člověk musí být celý rok zdravý, odběhat hromadu závodů, aby měl šanci na celkový úspěch. Začínáme v únoru, končíme na Silvestra. Nečekám proto, že by pohár přilákal nějaké špičkové vytrvalce, kteří jsou výkonnostně o parník jinde, ti mají jiné priority. Šanci určitě cítím, je to můj poslední rok mezi muži, tak se o to zkusím poprat. Lehké to ale nebude. Letos se ohromně zlepšil Jožka Jurčík, je tu tradičně výborný Tomáš Zavadil, mladý a nadějný David Záhončík. Uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne.

Stále vás běhání baví jako v době, kdy jste s ním začal?

Baví, běh je návykový sport. Beru ho ale trošku jinak, než dřív. Bude mi devětatřicet let, díru do světa už neudělám, snažím se proto motivovat k běhu lidi kolem sebe. Loni začala běhat manželka, na závody jezdíme většinou i s dětmi. Na Nový rok jsem zkusil zapojit obec do celorepublikové výzvy Rozběháme Česko a oslovil přátele, ať si přijdou zaběhat. Sešlo se nás čtrnáct, což jsem vůbec nečekal. Od té doby nás vcelku pravidelně běhá pět. Mám z toho radost, naplňuje mě to. Těší mě, že mohu předat dál to, co mi běh dal.

Co říkáte na výkony vaší ženy? Překvapilo vás, že se dostala mezi tři nejlepší ženy?

Smekám před ní. Domča začala naprosto spontánně. Nikdy předtím nesportovala, loni by stěží doběhla pět set metrů na vlak, ale chtěla to zkusit. Na zrcadlo si přilepila citát „Je jen jediný způsob, jak dosáhnout cíle. Začít." Dal jsem jí pár rad, šla krůček po krůčku za svým cílem běžet v Rohatci pět kilometrů. Zvládla to a běhá dál, úspěch v celém seriálu je odměnou za její píli. Moc jí ho přeji.

Jak jste si společně užili slavnostní večer a celý ples?

Já moc, bylo úžasné stát se svojí ženou na jednom pódiu. Celý večer je vždycky moc příjemnou tečkou za sportovním rokem. Člověk má čas popovídat s přáteli, neřeší rozklus, výklus, taktiku, prostě se baví.