Před vchodem do olympijské vesnice si dal schůzku s bývalým spolužákem Vítězslavem Veselým. Známému českému sportovci popřál před životním závodem hodně štěstí. „Setkání trvalo pár minut. Blížila se průtrž mračen a já jsem nechtěl, aby se Víťa před kvalifikací nachladil. Udělali jsme si společné fotky a s přáním hodně štěstí jsme se rozešli," říká v rozhovoru pro Hodonínský deník Lípa, který viděl v akci Usaina Bolta, americké basketbalistky nebo fotbalisty Mexika.

Jak na vás olympijský Londýn zapůsobil?

V Londýně jsem nikdy předtím nebyl. Hned po příletu nás všude vítaly plakáty, transparenty a piktogramy sportů týkajících se olympiády. Přímo na letišti měli pořadatelé stánky, kde jste mohli získat nejen mapu, ale hlavně cenné rady. Čím blíže jsme byli centru města, tím více na nás doléhala atmosféra samotných závodů. Všude na sloupcích osvětlení visely vlajky olympijských her, všude nás vítali dobrovolníci s úsměvem, všude nám mával maskot her Wenlock. Takže Londýn rozhodně všude dýchal olympijskými hrami.

Jel jste přes cestovní kancelář nebo po vlastní ose? Kde jste v Londýně bydleli?

Jeli jsme po vlastní ose. Ubytovaní jsme byli u známých. Od centra a hlavního dění to bylo docela daleko. Ale za pár desítek minut se dalo dojet kamkoli metrem, které má v Londýně neuvěřitelnou síť. Ubytování někde v hotelích ve středu nebo i na kraji města bylo velice drahé. Většina hotelů před hrami zdražila až trojnásobně oproti normálním taxám. Což by bylo pro průměrného Čecha nepřijatelné. O to více jsme si užili Londýna.

Co všechno jste v Londýně viděli?

Pokud myslíte z her, tak především atletiku. Kvůli tomu jsme tam jeli. Ale zašli jsme ještě na ženský basketbal a fotbal ve Wembley. V basketbale jsme zhlédli duely Australanek s Kanadou, pak Číňanek s Američankami. Především ten druhý zápas byla velice pěkná podívaná. Co se týče atmosféry, byla na všech sportovištích super. Basketbalová hala ovšem není tak veliká, takže v devadesátiti­sícovém Wembley to byl větší zážitek. Viděli jsme vyřazovací zápas Mexika se Senegalem. Když ve druhém poločase Senegal prohrával již dva nula, začali diváci pořádně Senegalu fandit, a ten to dotáhl na remízu. Prodloužení rozhodlo pro Mexiko, ale ten zážitek byl neuvěřitelný. Diváci byli výborní, žádné výtržnosti, prostě nic.A když jsme byli v Londýně, tak jsme si museli prohlédnout i známé památky Tower Bridge, Westminster, Buckinghamský palác a podobně. Takže i toto jsme za týdenní pobyt hravě zvládli.

Co Český dům? Bylo tam opravdu tak draze, jak se povídalo?

Český dům byl pěkný. Díky blikajícímu doubledeckeru výtvarníka Černého také lehce k nalezení. Pokud už nebyly k mání žádné lístky, byla to snad jediná možnost, kde díky České televizi sledovat sportovní přenosy. Tamní BBC totiž moc cit na přenosy nemá, takže to bylo bezva. Pokud tedy zrovna nebyl nějaký koncert, kdy se na hlavním pódiu muselo zpívat bohužel v Českém domě v angličtině, což tak moc lidové nebylo. Zase tomu možná rozuměli asi cizinci.

A jídlo bylo drahé?

No, dát za svíčkovou nebo vepřo knedlo zelo za tolik, co u nás za večeři pro dva i s pitím, se mi zdálo docela dost. Ale asi se není čemu divit.

Přivezl jste manželce nebo synovi z Londýna něco?

Synek dostal plyšového maskota olympijských her Wenlocka. Žena dostala gumové náramky s logem olympiády jako doplněk k hodinkám a nějaké drobnosti. Nic velkého. Každému jsem se snažil přivést nějakou drobnost. Ke koupi tam bylo vše s tematikou olympijských her. Na co jde dát logo, to bylo ke koupi.

Jaká byla atmosféra na atletickém stadionu?

Na stadionu bylo pořád živo. Především pořád bylo vyprodáno. Na finále stovky s Boltem bylo dokonce jeden a půl milionu zájemců o lístky. Osmdesát tisíc lidí udělá na stadionu vždy překrásnou atmosféru. Nebylo ani poznat, když proběhl incident s vhozenou láhví na plochu při finále stovky mužů. Kdybych to nečetl v tamních novinách, tak o tom ani nevím. Prostě diváci byli fantastičtí. Fandili domácím i ostatním. Scházely se tam celé rodiny od malých dětí až po prarodiče. Hned v sobotu na našem prvním večerním programu atletiky získali domácí tři zlata a to byl na stadionu takový hluk, že mi v jednu chvíli přestala natáčet digitální kamera. Jen hodila chybu a vypnula se (smích). Byl to nepředstavitel­ný kotel.

Váš otec mi prozradil, že jste se v Londýně setkali s oštěpařem Vítězslavem Veselým. O čem jste se bavili?

Byla to normální debata. Bavili jsme se o tom, jak se cítí, jak by to mohlo dopadnout v kvalifikaci, jak se mu tam líbí, co je fajn a co naopak ne. A taky to, že by jel ještě určitě rád do Ria de Janeira. Že to bude zase jiná olympiáda.

Kde jste měli sraz?

Věděl jsem, že jeden východ z olympijské vesnice je přímo u basketbalové haly, tak jsme si dali sraz tam. Pro všechny to bylo ideální místo a nebyl tam takový zmatek, abychom se minuli. Běžně se po olympijském parku promenádovalo až půlmilionu lidí.

Jak dlouho setkání trvalo?

Setkání netrvalo dlouho. Možná pár minut. Blížila se průtrž mračen a nechtěl jsem, aby Víťa před kvalifikací snad ještě zmokl a nachladil se. Udělali jsme si společné fotky a s přáním hodně štěstí jsme se rozešli každý svou cestou.

Byl Veselý před životním závodem nervózní, nebo byl naopak v pohodě?

Před kvalifikací byl v pohodě. Věřil si a těšil se. Věděl, že je na tom dobře a dlouho již nezávodil a vyloženě už se těšil, až si hodí. Kvalifikaci jsem ještě viděl. Finále už jsem sledoval doma.

Veselý patřil mezi velké favority. Čtvrté místo je jistě obrovský úspěch, ale nečekal jste od vašeho spolužáka přece jen lepší výkon a výsledek?

Takhle to nejde říct. Po kvalifikaci všichni věřili, že vyhraje, nebo alespoň získá medaili. Jenže finále je nový závod. Sám závodím řadu let a vím, jak je těžké výkon za tak krátkou dobu zopakovat. Měl i trochu smůlu, že žádný pokus ideálně netrefil. Přál jsem mu medaili, bohužel nevyšla, ale i tak je to skvělý výsledek. Kdo může říct, že byl čtvrtý na Olympiádě? Jsou za tím roky dřiny a já věřím, že Víťa bude ještě v Riu na bedně.

Finále oštěpu už jste sledoval doma. Jak jste závod prožíval?

Ani chvilku jsem neposeděl (úsměv). Bylo to napínavé a v medaili jsem věřil. Při posledním pokusu mi bilo srdce jak o závod. Bohužel nevyšlo to. Ale jak už jsem řekl, je to sport a tak se to musí brát. Fandím Víťovi dál. Věřím, že mu to vyjde za čtyři roky v Riu.

Potkal jste v Londýně ještě nějaké známé sportovce?

V Českém domě nebylo těžké někoho potkat. Byli tam basketbalistky, výškař Bába, dálkaři, Šebrle, Změlík. Na stadionu jsem moc sportovců nepotkal. V civilu, mezi půlmilionem lidí, ani nezaregistrujete, zda to byl někdo známý nebo ne.

Nelitujete toho, že vy jako vrcholový sportovec se na olympijské hry nikdy nepodíváte?

Je to asi sen každého sportovce, zažít to, když vám tleská celý stadion. Bohužel já se už takové akce nikdy nezúčastním. Určitě mě to rmzí. Ale i malé vavříny jsou krásné a já si svých úspěchů užil. Člověk si musí vážit toho, co dokázal. A já jsem šťastný za to, co jsem vše dokázal.

Měl jste na to, aby jste se na mistrovství Světa dospělých nebo olympijské hry v minulosti dostal?

Můj osobní rekord v dálce je 766 centimetrů. Limit na takovou akci je 815 až 825 centimetrů. To je víc než půl metru. Jsem optimista. Na tohle jsem nikdy asi neměl. Je to nejen spousta práce, ale také času. Já jsem šel radši studovat a atletiku dělal hlavně proto, že je kusem mého života a udržuje mě ve zdraví a v pohodě. Mám sport rád, a proto jej dělám.

Je někdo v AK Hodonín, kdo by mohl jednou napodobit Veselého výsledek, nebo se mu alespoň přiblížit?

To je těžká otázka. Velký talent je běžkyně Škabrahová, Filip Sasínek také. Ale v konkurenci Keňanů, Etiopanů a nyní i amerických běžců je velmi složité se prosadit. Ale nechejme se překvapit. Za čtyři nebo osm let na to Sasínek může mít. Držím jim osobně palce. Ale to všem mladým. Jsem rád, že mládež sportuje a máme své nástupce.

Je reálné, že se díky Veselého výkonům zvedne na Slovácku zájem o atletiku?

Doufám, že ano. Moc bych si to přál. Ve všech sportech je trend snižujícího zájmu dětí o sport. Je to vina nejen jejich, ale i rodičů. Buď nechtějí, nemají zájem o to, aby se dítě hýbalo a něco se mu snad nestalo nebo chtějí, ale nemají prostředky. Atletika není jednoduchý sport, ale kromě tepláků a kvalitní obuv na ni nic nepotřebujete. Snad se situace zlepší. Přeji to celému českému sportu.