„Na snímku starém rovných devadesát let jsou zachyceny hráčky SK Hodonín, předchůdkyně dnešních interligových házenkářek. Zleva stojí trenér poručík Prokeš, Hořínková, Matušková, Rybová, Nedbalová, Tomečková, Lysáková a Exterková,“ vysvětlil sekretář Národního házenkářského archivu Pavel Přikryl.

Podle něj tým vznikl v roce 1926. Ve dvacátých letech házenou na Slovácku šířili pánové Ferenc Konečný a Jaroslav Holomčík. „Postarali se o vznik nových klubů i na Slovensku, až se Západomoravská župa házené musela rozšířit o Jihomoravský okrsek se sídlem v Hodoníně, který spravoval soudcovský sbor ve složení Konečný, Holomčík, Smutný, Kolařík, Glíž, Vavrečka z Hodonína a Zálešák z Břeclavě,“ zaznamenal Metoděj Zajíc v Dějinách házené.

V roce 1929 se mistrem okrsku stal DSK Hodonín před SK Ostrožské Předměstí, SK Skalica, Čechií Hodonín, SK Hodonín, DSK Rohatec, AC Senica a DSK Břeclav. Mistrovství se nezúčastnily SK Moravská Nová Ves, SK Lanžhot, Slovan Bzenec a Moravia Dubňany.

Ve finále o mistra župy prohrály házenkářky DSK Hodonín s nejlepším moravským klubem, SK Kyjov. O slavné éře kyjovské házené v období mezi světovými válkami pojednají Pohledy zpátky v dalších pokračováních. Ve zmiňovaném roce byla síla házené na Hodonínsku největší.

V Hodoníně se v září konal turnaj O stříbrný pohár, ve finále SK Židenice porazil SK Moravská Nová Ves a na konci zvítězil výběr Jihomoravského okrsku nad reprezentací Západomoravské župy 16:3. „V roce 1930 z Hodonína odešli pánové Konečný i Holomčík, házená upadala a okrsek se rozešel,“ popsal historik Metoděj Zajíc v Dějinách házené.

Jaroslav Holomčík po odchodu z Hodonína zakládal házenkářské kluby v Trnavě a v dalších slovenských městech. V publikaci z února 1948 si na házenkářská léta prožitá na Slovácku zavzpomínal. „Jednou si děvčata vymyslela, že bychom mohli uspořádat turnaj. Na tréninku, na schůzi i při každém setkání se tázala, kdy už ten turnaj o pohár bude. Nakonec jsem to rozhodl lehkovážně já, aniž bych měl nějaký pohár zajištěný. Když děvčata chtěla hrát o pohár, tož ať se hraje o pohár,“ napsal Holomčík.

Turnaj se konal nejen v Hodoníně, ale i v dalších obcích, finále se mělo odehrát v Břeclavi. Režisér celého podniku však z opatrnosti raději na finále nevyrazil. Nedokázal žádný pohár sehnat. „Finále řídil Ferenc Konečný a měl vítěznému družstvu pohár slavnostně předati. Konečný duchapřítomně prohlásil, že z technických důvodů bude pohár předán dodatečně. Blesky a hromy padaly na moji hlavu,“ vzpomínal Holomčík.

Neexistující pohár ale vyhrály autorky nápadu, Hodoňanky, které se nedaly jen tak odbýt. Za družstvem stála i redakce místního populárního časopisu, která navíc sídlila v domě vedle Holomčíkova bytu. Pohár požadovala kapitánka, hráčky, předseda i výbor klubu. Dlužník se bál vyjít z domu. Peníze na pohár neměl ani on, ani komise rozhodčích. Vítězkám brzy došla trpělivost, a tak se do něj pustil časopis. „A tak máme za to, že se hrálo o nic a pro nic a snad pohár prozatím se vypaluje v hodonínských cihelnách,“ končil článek svůj generální útok. Holomčíkův přítel a hráč Čechie do dvou dnů vypálil v cihelnách krásný „žluťásek“, jeho chlapec Svatoš odevzdal zabalený „pohár“ v redakci. „Nikdo nic neříkal, nikdo nic nenapsal. Asi se líbil,“ ukončil své vyprávění Jaroslav Holomčík.