Do projektu, jehož cílem je informovat širokou veřejnost o nebezpečích při různých sportech a specifikách horského prostředí, ho zasvětil šéf Petr Vališ. „Každý si myslí, že za klienta dostanou hezkou devatenáctiletou slečnu nebo nádhernou čtyřicetiletou maminku, kterou má naučit lyžovat. Přitom svítí sluníčko, obloha je bez mráčků. Večer po učení zapadnou do baru a začnou spolu koketovat. Představy jsou to krásné, ale takové situace nastanou párkrát za sezonu,“ říká v rozhovoru pro Hodonínský deník Strýček.

Jak jste se dostal k lyžování?

Úplně náhodou. Tedy pokud se budeme bavit o mé práci profesionálního lyžařského instruktora. K ní jsem se dostal díky rodičům, kteří dělali správce jednoho penzionu v Krkonoších. Ze začátku jsem tam pracoval jako barman. Později jsem objevil v novinách inzerát, kde hledali lyžařské instruktory. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Prošel jsem skoro kompletním výcvikem organizace APUL, což je asociace profesionálních učitelů lyžování. Už je to šest let, co v Krkonoších dělám v zimě lyžařského instruktora.

Lyžovat vás naučili rodiče?

Ano, za všechno vděčím jim. Nebýt rodičů, tak dnes nelyžuji. Muselo je to stát hodně nervů, než jsem se naučil pořádně lyžovat (smích).

Jak jste se dostal k současné práci?

Budu konkrétní a řeknu, jak jsem se dostal k Bezpečným horám, což je projekt, jehož cílem je informovat širokou veřejnost o nebezpečích při různých sportech a specifikách horského prostředí.

Tak povídejte…

Začalo to posledním a také závěrečným kurzem. Dělal jsem si A-licenci. Na kurzu jsem potkal super člověka Petra Vališe, který je majitelem a zakladatelem Bezpečných hor. Dali jsme se do řeči a bavili se o všem. Odjel jsem a odučil jsem pro Bezpečné hory několik akcí. Nakonec jsem obdržel nabídku stát se členem Bezpečných hor. Musím přiznat, že taková nabídka se neodmítá.

Kde jste pracoval předtím?

Ještě před tím, než jsem se dal na profesionální lyžování, jsem pracoval jako číšník. Rodiče měli malou letní hospůdku. Mám vystudovanou hotelovou školu, takže se dá říct, že jsem pracoval v oboru. Ale touha po cestování a poznávání byla větší. Tak jsem se rozhodl pro změnu.

Co všechno vlastně děláte?

Bohužel musím říct, že dělám spoustu věcí s velkým nasazením, ale bohužel všechno jsou to spíše koníčky, které mě neuživí. Částečnou obživou je práce lyžařského instruktora, která mě celou zimu drží nad vodou. Otázkou je, jak dlouho to moje kolena, mé tělo a hlavně přítelkyně vydrží (úsměv). V současné době je u mě na prvním místě lyžování, na druhém focení. To je můj velký koníček.

Vím, že vaším snem bylo stát se hokejistou. Proč to nevyšlo?

Svůj sen jsem si splnil tak napůl. Sice jsem se hokeji věnoval pouze po dobu středoškolských studií, ale na angažmá v Uherském Hradišti vzpomínám moc rád. Bohužel jsem začal s hokejem až v patnácti letech, takže žádné velké cíle jsem si nedával. Ale díky skvělému trenérovi Luboši Jenáčkovi jsem v Hradišti prožil skvělých pět hokejových let.

Dělal jste i jiné sporty?

Jako malý jsem hrával fotbal za Kyjov, pak jsem působil i v Bukovanech a dalších vesnických klubech. Fotbalovou kariéru jsem pověsil na hřebík v dorosteneckém věku v Kostelci. Na poslední sezonu moc rád vzpomínám, sešla se tam super parta. Pokud jsem doma v Kyjově, rád si jdu zahrát hokejbal nebo se jdu projet na motorce. Vlastním Hondu CBR RR600. Teď se snažím svůj volný čas věnovat přítelkyni.

Musí mít profesionální lyžař vystudovanou nějakou speciální školu, nebo stačí projít speciálními kurzy?

Lyžování jsem na žádné škole nestudoval. Všechny informace, poznatky a licence se dají získat přes Fakultu tělesné výchovy a sportu. Dost mi dala i asociace profesionálních učitelů lyžování. Ale už i v APUL je všechno o penězích. Je to taková mašina na prachy. Ale musím říct, že tam stále pracují lidé s obrovskými zkušenostmi a praxí, kterou umějí předat dál. Já jsem díky asociaci získal nejvyšší možné lyžařské vzdělání v České republice. Můj kolega Štěpán Koudela, který je shodou okolností rovněž z Kyjova, dokonce vlastní rakouské vzdělání. A to je trochu jiný level než v Česku (smích).

Jaký je váš běžný pracovní den?

Na horách je to pořád stejné. Pracovní den začíná samozřejmě vstáváním, které nesnáším. Poté zamířím přes obchod s potravinami do kanceláře lyžařské školy. Po přečtení rozpisu klientů na den mířím na svah, kde strávím s přestávkou na oběd sedm hodin. Pokud nejsem unavený z práce, tak jdu večer za zábavou. Občas hraji bowling, snowtubing nebo se zúčastním večerního výletu na běžkách. Pokud nemám o víkendu moc práce, jedu na Moravu za přítelkyní a kamarády.

Je práce na horách hodně náročná?

Mohu říct, že hory jsou všemocné. Dokážou přinášet radost i smutek. Z vlastní zkušenosti vím, že práce na horách není žádný med. Nejhůře se ale pracuje s lidmi. Řada lidí mi přijde bezohledná a neukázněná vůči ostatním. Turisté a lyžaři přijedou do Krkonoš na týdenní dovolenou a myslí si, že jim to tam patří a mohou si dělat, co se jim zamane. Všechno pak odnáší obsluha vleku, instruktoři, horská služba silničáři a jiní. Opravdu to žádný med není.

Máte vůbec nějaké volno?

Dříve jsem žádné volno neměl. Během hlavní sezony jsem byl přes den na svahu a večer jsem pomáhal za barem na penzionu. Ale poslední dvě sezony, kdy už nemáme penzion, a mám na práci jen školu, tak toho volného času mám více. Svůj čas musím rozdělit mezi rodinu a přítelkyni.

Kdekdo si představuje, že práce na horách je úplná idyla. Zachraňujete lidi, balíte hezké slečny v baru…

Přesně tak si to každý představuje (smích). Každý si myslí, že za klienta dostanou hezkou devatenáctiletou slečnu nebo nádhernou čtyřicetiletou maminku, kterou má naučit lyžovat. Přitom svítí sluníčko, obloha je bez mráčků. Večer po učení zapadnou do baru a začnou spolu koketovat (úsměv). Představy jsou to krásné, ale takové situace nastanou párkrát za sezonu.

Ideální zákazník tedy vypadá jak?

Většinou dostanete nějaké tříleté dítě, které ještě nestálo na lyžích. K tomu hezky fouká vítr. A buď prší nebo sněží. Dítě samozřejmě nechce lyžovat, jelikož ho to nebaví. Nebo dostanu skupinu holandských lyžařů, kteří nevědí, kde je špička lyže.

Už jste někdy někoho zachraňoval?

Vždy se na svahu najde nějaký případ, který je potřeba vyřešit. Protože lidi se k sobě moc předpisově nechovají a Desatero FIS je jim úplně cizí. Občas pomáhám s ošetřením či zavoláním horské služby. O desatero FIS se snaží i Bezpečné hory. Pravidla by se opravdu měla dodržovat. S nimi je na sjezdovkách bezpečněji.

Jsou lidí na svahu opatrní, nebo naopak hodně riskují své zdraví?

Lidé podle mě na svou bezpečnost málo myslí. Ať už jsou na svahu, nebo mimo něj. Rodiče prosím, aby svým dětem dávali přilby a chrániče páteře. Ono se jim to určitě někdy vrátí. Uvidíte, že to nebyla zbytečná investice.

Neustálá zima vám nevadí?

Na horách člověka může potkat různá zima. Jsou dny, kdy je překrásné počasí, svítí slunce, obloha bez mraků a teplota se pohybuje okolo minus dvou stupňů. To je pak něco nádherného, taková zima je ideální. Bohužel počasí má také své stinné stránky. Zimu, kdy se z nebe snáší mrznoucí déšť, který se vám zabodává do obličeje, asi nemá nikdo rád. Já mám ale zimu a zimní sporty moc rád.

Jak často se dostanete v zimním období domů do Kyjova?

Volného času moc není. Ale vzhledem k tomu, že mám na Slovácku přítelkyni, tak se domů moc rád vracím. Věřím, že to teď bude ještě častěji. Kyjov je překrásné město, ale trochu mu to kazí tamní obyvatelé, kteří překypují závistí, chamtivostí a nevím čím vším ještě. Vím, že to není jen v Kyjově, ale i na jiných místech. Procestoval jsem řadu měst a poznal spoustu národností. Bohužel česká mentalita je hodně zvláštní. Jinak to nazvat neumím. Jsem hrdý na to, že jsem Čech, ale lidé v Česku by měli otevřít oči.

Jak vycházíte s kolegy z Bezpečných hor?

Všichni, včetně šéfa projektu Petra Vališe, jsou tsuper lidi. Pokud nás chce někdo potkat nebo poznat stačí navštívit internetovou stránku Bezpečných hor a přijít na nějakou akci nebo kurz.

Máte nějaký výjimečný zážitek z hor?

Zážitků mám spoustu. Klientů, co si zapínají lyže obráceně, nebo zapomenou vysednout z lanovky, je hodně (smích). Jinak mám za sebou jedno zápasení s malou lavinou ve francouzských Alpách. Velkým zážitkem pro mě bylo i setkání s trenérem bývalého italského lyžaře Alberta Tomby. Těch zážitků je ale opravdu hodně. Neznám ovšem nic hezčího, než když ráno vyjedu skútrem na vrcholek hory a za vycházejícího slunce sjíždím svah po kolena zabořený v prašanu, který mi vyletuje až nad hlavu.

Negativní zážitky nemáte?

Naposledy jsem se pohádal s pedagogem nějaké základní školy. Hezky od plic jsem mu řekl, co si myslím o tom, jak vedou lyžařské kurzy. Pohybuji se na svahu celou sezonu a zodpovídám za děti, které mi rodiče svěří. Pak přijede profesor s bandou svých neurvalých dětí a pustí je šusem dolů z kopce hlava nehlava. Srazí vám dítě a jedou dál. Nakonec vám ještě řeknou, ať je pustíte v řadě, protože musí jet spolu. Jelikož jsem docela vznětlivý člověk, tak to profesor hezky odnesl (smích).

V únoru finišuje extraliga ledního hokeje. Sledujete na dálku výkony oblíbeného Zlína?

Výsledky Beranů samozřejmě sleduji. Hokejové srdíčko mám pořád ve Zlíně. Ať jsou ševci na konci, nebo na špici tabulky, vždy jim budu fandit.

Často u sebe máte foťák. Používáte ho i v práci, nebo je to jenom vaše záliba?

Focení mě chytlo po návratu z Japonska, kde jsem byl učit děti. Procházel jsem se po Ósace a díval se do výloh na ty mašinky, které tam měli (úsměv). Tak to nějak začalo. Ale focení je pouze koníček. Fotím stejně jako spousta jiných lidí.

Vloni jste ale vydal kalendář dívek s motorkami…

To byl jen takový výstřelek z hecu, že něco takového dokážu. Jinak při práci na horách foťák používám málokdy. Mám ho u sebe pouze v době, kdy jedu fotit pro Bezpečné hory. Pro ně jsem fotil tři akce. Na té poslední jsem fotil nástupkyně Šárky Záhrobské Kateřinu Paulathovou a Martinu Dubovskou. A další akce na letošní jaro jsou v přípravě.

Co vlastně děláte přes léto?

Posledních šest let jezdím za prací do Stockholmu, kde žijí moji rodiče.