V interlize žádný jiný dres neoblékala, na dva roky si pouze odskočila do Rakouska, kde hrála za UHC Stockerau. Pak se ale vrátila domů a s mateřským klubem slavila největší úspěchy. Vyhrála společnou česko-slovenskou soutěž, mistrovský titul i Český pohár. S panenkami si zahrála i předkolo Ligy mistryň a evropský pohár.

Teď se se spoluhráčkami připravuje na boje o záchranu nejvyšší ženské soutěže. Před blížícím se play out však stihne ještě oslavit třicáté narozeniny, které měla v úterý. „Motivace mi zatím nechybí. Kolik odehraji ještě sezon, ale nevím. Všechno záleží na okolnostech," říká Tomečková, která obléká dres s číslem patnáct.

Kdo vás vlastně přivedl k házené?

K házené mě přivedla moje kamarádka z dětství. Bylo mi devět let. Do té doby jsem zkoušela i jiné sporty. Dělala jsem gymnastiku, věnovala se karate nebo hrála volejbal, ale u ničeho jsem nevydržela. Až pak jsem přišla na svůj první trénink v házené a hned jsem věděla, že to je pro mě ten pravý sport.

Jak vzpomínáte na své začátky? Chytla vás házená okamžitě?

Na své první tréninky a zápasy vzpomínám moc ráda. Jen málo lidí ví, že jsem začala jako brankářka a až do starších žaček jsem chytala. Jenže mě to pořád táhlo do pole, chtěla jsem dávat góly. Tehdejší trenér Stanislav Dufek mě začal dávat na sedmimetrové hody, postupně jsem i na tréninku přecházela na post spojky, až jsem nakonec z brány odešla úplně. Myslím, že si dnes se Staňou můžeme říct, že to bylo dobré rozhodnutí. (úsměv)

Čím vás tento oblíbený kolektivní sport zaujal nejvíc?

V dětství jsem měla házenou ráda proto, že jsem se měla kde vyřádit. Třikrát týdně jsem se pořádně vyběhala. Dělala jsem něco, co mě bavilo. Samozřejmě už tehdy člověk postupně začínal chápat pojem zodpovědnost a odříkání. Tím mám na mysli, že jsem nechodila s kamarádkami ven, ale šla jsem na trénink. A tak to bylo celou základní a střední školu.

Nikdy jste neměla chuť s házenou praštit a věnovat se třeba zmiňovaným kamarádkám?

Samozřejmě byly časy, kdy má člověk chuť se na všechno vykašlat a seknout s tím. V té chvíli, alespoň u mě to tak bylo, nastoupili rodiče, kteří mi pokaždé tyto myšlenky rychle vyhnali z hlavy.

KOMPLETNÍ ROZHOVOR VE ČTVRTEČNÍM VYDÁNÍ HODONÍNSKÉHO DENÍKU ROVNOST