„Mám smíšené pocity. Na jednu stranu je mi smutno, že odcházím. Že už se nebudu připravovat na závody, nebudu součástí veslařského dění. Na druhou stranu je to úleva. Nemusím plánovat kdy nebo jak trénovat. Mám víc času na rodinu,“ říká devětatřicetiletá veslařská legenda pro Deník Rovnost.

Před třemi týdny jste oficiálně oznámila konec kariéry. Podařilo se vám už vstřebat všechny emoce?
Ještě úplně ne. Kvůli koronaviru je teď všechno trošku jiné. Člověk se zabývá jinými věcmi a nemá čas nad tím moc přemýšlet.

Dostala jste hodně zpráv od známých či fanoušků, kteří nic netušili?
Asi tak normálně. (úsměv) Lidi mi psali, že jsou rádi za společná setkání a drží mi palce do dalšího života. Nebylo to až tak velké překvapení, konec kariéry se blížil delší dobu.

Ve futsal VARTA lize remizoval FTZS Liberec (černo-červené dresy) na domácím hřišti s Helasem Brno 2:2.
Víc peněz, víc muziky. Helas se i díky udržení otce týmu zlepšil

Pocítila jste už dopady tak významné životní změny v každodenním životě?
Ten přechod u mě není až tak dramatický. Kdybych skončila a další týden šla do nové práce, je to jiné. Teď mě ale čekají mateřské povinnosti, na které jsem zvyklá. Už teď jsem doma s dcerou, takže se toho tolik nezmění.

Vaše sportovní plány se změnily ze dne na den. Jak jste se s tím vnitřně vypořádala?
Nad koncem kariéry jsem přemýšlela už před pár lety. U veslařů se to většinou odvíjí od nejdůležitějšího závodu, což je olympiáda. Rozhodování pro mě bylo těžké, protože veslování mám strašně ráda. Je to sice náročný sport, ale baví mě i navzdory obrovské dřině. Baví mě závodit, být u vody. Veslování bylo dvacet let součástí mého životního stylu. Teď mám smíšené pocity. Na jednu stranu je mi smutno, že odcházím. Že už se nebudu připravovat na závody, nebudu součástí veslařského dění. Na druhou stranu je to úleva. Nemusím plánovat kdy nebo jak trénovat, mám víc času na rodinu. Třeba teď při nouzovém stavu musí většina sportovců řešit, co bude. Jsem ráda, že jsem se tomuhle stresu vyhnula.

Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích. Ilustrační foto.
Letadlo s nakaženými cizinci do Brna nepřiletí. Francouzi si převoz rozmysleli

Ještě na podzim jste bojovala o místenku na olympiádu v Tokiu, která se kvůli pandemii koronaviru o rok posunula. Neproblesklo vám při jednáních o náhradním termínu hlavou, že je šance boje pod pěti kruhy stihnout?
Když ještě nebyl přesun olympiády aktuální, dělala jsem si legraci, že v případě ročního odkladu to ještě dám. (smích) To jsem ale netušila, že k posunu opravdu dojde. Se dvěma dětmi a v mém věku už by to bylo hodně těžké. Přece jen veslování je strašně náročný sport.

Návrat po mateřské pauze jste si vyzkoušela před dvěma lety. Dal vám hodně zabrat?
Určitě. Kombinovat péči o dítě a vrcholový sport bylo hodně náročné. Dcera navíc v noci moc nespí, takže regenerace byla najednou horší. V tu chvíli pro mě bylo důležitější naplnit její potřeby, než být stoprocentně odpočinutá. Nechtěla jsem fungovat tak, že malou většinu dne neuvidím. To rozhodně ne. Chtěla jsem se jí plně věnovat a skloubit mateřství s tréninkem, což bylo často velmi náročné.

Situace před budovou brněnského magistrátu v Kounicově ulici - fronta před registrem řidičů a vozidel.
Vyřízení řidičáku: 4 hodiny čekání v dvousethlavém davu, na většinu se nedostalo

Jak si teď užíváte roli mámy na plný úvazek?
Teď je trošku jiná situace, protože jsme kvůli koronaviru pořád zavření doma. Chodíme jen na krátké procházky. Dcera už naštěstí pochopila, že pokud chce jít ven, musí si vzít roušku. Dřív ji po patnácti vteřinách sundávala. Teď mi ji sama nosí s tím, že chce na procházku. Vyrážíme jen okolo domu, žádné výlety. Malá je zvyklá na kolektiv a babičky, což jí teď chybí, takže začíná trošku zlobit. (úsměv)

Dceři budou v září tři roky. Vnímala doteď, že je maminka profesionální sportovkyně?
Jasně. Tím, že jsem ji brala s sebou na tréninky nebo soustředění, to znala. Když viděla nějakou veslařku, tak to byla hned máma. A když jsem vzala do ruky batoh, pohotově hlásila, že jdu na trénink. Určitě to vnímala. Manžel je navíc kajakář, takže malá umí rozlišit pádlování a veslování. (smích)

Dočetla jsem se, že mezi hračkami má vaše olympijské zlato…
Je strašně zvědavá, takže bere všechno, co najde. Olympijská medaile se jí strašně líbí. Asi je to tím, že je oproti ostatním tak velká a těžká. Hraje si i s jinými medailemi, tu olympijskou má ale nejradši. Tak ji má mezi hračkami.

Spisovatel Martin Reiner
Brněnský nakladatel vyzývá vládu a poslance: otevřete knihkupectví

Jak na vítěznou olympiádu v Londýně vzpomínáte?
Přijde mi to strašně dávno, protože se od té doby stala spousta jiných významných událostí. Vdala jsem se, narodila se mi dcera. Na Londýn ale samozřejmě vzpomínám strašně ráda. Vyhrát olympiádu se nepodaří každému. Cením si, že se to povedlo právě v Londýně a ne hned na začátku kariéry. Cítila jsem v tu chvíli, že za úspěchem stojí spousta dřiny a o to víc si zlata vážím. Nebylo to zkrátka zadarmo. Musela jsem si triumf vybojovat svojí pílí, disciplinovaností a dřinou.

Je právě obrovské nasazení a bojovnost to, co vás jako sportovkyni charakterizovalo?
Myslím, že ano. Moje silná stránka nikdy nebyla fyzická kondice. Soupeřky na tom byly vždy fyzicky líp. Já jsem vítězila díky technice a psychické odolnosti. Stejně tak sehrála roli poctivost a vytrvalost. Když mi něco nešlo, nenechala jsem se jen tak odradit. Navíc jsem měla obrovské štěstí na realizační tým. Měla jsem výborného trenéra a úžasnou fyzioterapeutku, která mi při zdravotních potížích pokaždé pomohla. Právě ona mi sportovní kariéru o hodně prodloužila.

Pro olympijské zlato jste si v Londýně dojela s natrženým žeberním svalem. Šlo o nejtěžší závod kariéry?
Bylo to fyzicky i psychicky těžké. Nešlo jen o jeden den, ale o celý týden. Musela jsem zůstat mentálně silná. Hodně mi pomohl neúspěch v Pekingu (na olympiádě v Pekingu coby favoritka v polovině závodu vedla, nakonec skončila pátá – pozn. red.). Tam jsem sice měla taky zdravotní potíže, ale především jsem nebyla tak dobře psychicky připravená. Neúspěch mě zaskočil. V Londýně už jsem to brala tak, že sportovec sice může udělat maximum, ale přesto se pak často objeví věc, kterou neovlivní a je potřeba se s ní vyrovnat. Závodit s tím, co zrovna má. Podat nejlepší výkon, ať se děje cokoliv.

Na snímku Arnošt Nesňal - manažer Draků.
Baseballová extraliga bez cizinců? Nechceme pašovat hráče, směje se Nesňal

Kromě olympiády jste triumfovala i na mistrovství světa, evropském šampionátu a Světovém poháru. S jakými pocity do sportovního důchodu odcházíte?
Odcházím spokojená. Povedlo se mi vyhrát všechno, co se dalo. Nemám pocit, že jsem něco mohla udělat líp. Velký dík za to patří lidem, kteří mi celou kariéru pomáhali.

Přemýšlela jste už nad tím, čemu se budete věnovat po rodičovské pauze?
Teď mám úplně jiné myšlenky, ale přemýšlela jsem nad tím už před lety. Sportovci mají sice výhodu, že dělají, co je baví, ale nevýhodu, že po skončení kariéry musí totálně změnit profesi. Nejde do důchodového věku závodit. Vystudovala jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a dřív jsem chtěla učit nebo trénovat. Teď si úplně jistá nejsem. Díky dceři mám ale blízko k dětem, jsem trpělivější. Nápadů byla spousta, ale nejradši bych zůstala u sportu. V jakékoliv funkci.

Velikonoce na ledě.
Brněnský rok sportu posouvá akce: z Velikonoc na ledě budou Vánoce na ledě

Předpokládám, že k vodě vás to potáhne i po skončení aktivní kariéry…
Určitě. V loděnici jsem stejně pořád. (smích)

Potěšilo by vás, kdyby se děti v budoucnu věnovaly veslování?
Je mi to asi úplně jedno. S manželem je pro nás důležité, aby děti dělaly, co je baví. Hlavně, ať jsou spokojené. Budeme rádi, když budou sportovat, protože jsme oba sportovně založení. Pokud se ale dají na jinou dráhu, vůbec to nevadí. Hlavně, ať jsou šťastné. Tímhle způsobem mě vedli i moji rodiče. Přestože oba veslovali, já jsem se věnovala jiným sportům a k veslování jsem si našla cestu sama až v devatenácti letech. Přáli si, ať dělám to, co mě baví a naplňuje. Asi i díky tomu jsem u veslování vydržela tak dlouho. Našla jsem si sport, který mě baví a dělala ho s láskou a nadšením. Díky tomu pak přišly úspěchy.

Žijete v Praze, ale pocházíte z Brna. Neuvažujete teď o návratu na jižní Moravu?
Spíš ne. V Praze žiju už dvacet let a bydlíme blízko manželovy rodiny a kamarádů. Člověk nikdy neví, ale zatím to není aktuální.

Brankář Lukáš Dostál.
Odchovanec Komety Lukáš Dostál je nejlepším brankářem finské ligy

Do Brna se vracíte ráda?
Určitě. Pravidelně jezdíme k mým rodičům a Brno obecně mám spojené s dětstvím. Hlavně Brněnskou přehradu, u které jsem vyrůstala. Ráda vzpomínám, jak jsme na ní bruslili. Na jižní Moravě je moc hezky.

Miroslava Topinková Knapková
Česká olympionička se narodila 19. září 1980 v Brně. S veslováním začala až v devatenácti letech, přesto se zařadila mezi legendy světového skifu. V roce 2011 získala pro české veslování poprvé v historii titul mistryně světa. O rok později zazářila na olympiádě v Londýně, kde si s natrženým mezižeberním svalem dojela pro zlato.

Je dvojnásobnou vítězkou Světového poháru a pětkrát ovládla evropský šampionát. V září 2017 přivedla na svět dceru Adélku, o jedenáct měsíců později už startovala na mistrovství Evropy v párové čtyřce. V loňském roce jí místenka na olympiádu v Tokiu unikla, do dodatečné kvalifikace už se nezapojí. V polovině března ukončila aktivní kariéru kvůli očekávanému narození druhého potomka.