Jak jste se dostal k trénování atletiky?

S tím nápadem přišla moje tchyně. S manželkou se jí to zdálo jako dobré řešení. V té době jsem běhal závodně za Uherské Hradiště a spolu s tréninky to zabralo dost času. Když jsem ale pak začal trénovat mladé atlety v Kyjově, bylo to ještě horší. Nastoupila nekompromisní pravidelnost a do toho jsem si ještě ve volnu šel zaběhat a zazávodit.

Atletický klub Jiskra Kyjov vznikl v roce 1958. Kdy jste do klubu přišel vy?

Založil ho primář Richard Strýček, nějakou dobu mu pomáhal Zdeněk Martykán, který se pak vrátil ke košíkové. Když ale synové doktora Strýčka s atletikou v Kyjově skončili, nechal toho i on. Takže od roku 1966 jsem oddíl vedl já, protože jsem byl z jeho svěřenců nejstarší.

To vám bylo dvaatřicet let. Jak se vám trénování dařilo skloubit s rodinou a prací?

Pracoval jsem jako konstruktér v technickém rozvoji kyjovské šroubárny. Práce mě bavila. Manželka mne naštěstí podporovala, jinak bych to nemohl dělat. Měli jsme tři malé děti, nebylo to vždycky jednoduché. Je pravda, že jednou jsem si už doma začal balit kufry, ale žena si to naštěstí rozmyslela. Teď jsme spolu už šestapadesát let. (úsměv) Jsem kluk z vesnice, a tak jsme měli a máme až dosud zahradu a polnosti, takže se celý život nenudíme.

Pocházíte z velké rodiny?

Bylo nás šest sourozenců. Já jsem byl nejstarší, musel jsem se o mladší postarat. Tatínek byl v práci, maminka na poli. Když mi bylo patnáct, dostal jsem zánět středního ucha. Přišel jsem s tím do kyjovské nemocnice. Tam se mě ptali, kde mám rodiče. Ti ale pracovali, jinak to nešlo.

Jak jste se dostal k běhání?

V Miloticích jsem chodil do Sokola. V kyjovské sklárně jsem se začal učit zámečníkem. Pak nás poslali do Turnova, kde zřídili Středisko pracujícího dorostu pro sklářství a keramiku. Tam už jsem začal koketovat s atletikou. V lázních Teplice jsem si pak udělal průmyslovku. Závodně jsem začal dělat atletiku v devatenácti letech. Na vojně jsem v běhání pokračoval. Závodil jsem i za Rudou hvězdu České Budějovice. Nějaký čas jsem žil a trénoval v Jablonci, kam jsem dostal pracovní umístěnku. Od roku 1960 jsem běhal v Kyjově. Pracoval jsem ve šroubárně, dohromady víc než pětatřicet let. Každý nový inženýr tam prošel mýma rukama.

Se zlepšováky jste začal už v zaměstnání a při trénincích je také využíváte. Mám na mysli turbínu a vrtuli…

Ano, tak těm zařízením říkáme. Během trénování se totiž dostanete na nějakou maximální rychlost, přesněji řečeno rychlostní bariéru, a jde o to, jak ji překonat. Můžete tu rychlost překonat třeba během z kopce nebo po větru. Nebo pomocí těchto motorových přístrojů. Atleti si to dají na záda jako batoh a vpředu si mohou sami regulovat rychlost otáček tak, jak je to pro ně únosné. Turbína a vrtule jim pomáhají překročit svoje limity. Zážitek rychlosti zůstane zafixovaný v hlavě, dokáží pak běžet rychleji i bez těchto zařízení.

Alois Vrbovský
- Oficiální datum narození: 1.července 1934, je mu 82 let.
- Sportovní úspěchy: účastník mistrovství České republiky na dráze a přespolního běhu, krajský přeborník v běhu na 800 metrů v roce 1958
- Trenérské vzdělání: I. třída. Fakulta tělesné výchovy a sportu UK (1985 –1989)
- Od roku 1965 trénuje atletický oddíl v Kyjově, nezištně a ve svém volném čase.
- Mezi mladými atlety je oblíbený a ctěný nejen pro svůj lidský a profesionální přístup.

A co nová atletická písková dráha na stadionu? Splnila vaše očekávání?

Na nedůvěru už jsem si zvykl, narazí na ni každý, kdo přichází s něčím novým. Přitom ale v tomto případě o žádnou novinku nejde. Takto trénoval například Valerij Borzov, olympijský vítěz běhu na sto a dvě stě metrů v roce 1972. Američané během po mořské pláži trénují na Floridě. Běh v pískové dráze a případně ještě se závažím je důležitá složka tréninku, takže jsme rádi, že se to nakonec podařilo prosadit a město na své náklady dráhu vybudovalo. Manželka se zlobila, ale já už jsem byl rozhodnutý, že to v opačném případě zafinancuji.

Tartanová dráha vám nestačila?

Tartanovou dráhu máme od roku 2001. Štěrková dráha byla už nevyhovující. Atleti byli od ní zašpinění, často byla dráha mokrá od postřiku travnatého fotbalového hřiště. Ve Bzenci měli tartanovou dráhu dříve než v Kyjově. Pozval jsem tehdejšího starostu Jana Letochu, aby se se mnou na stadion do Bzence jel podívat. Díky tomu, že si i rodiče stěžovali a díky dotacím z Českého svazu tělesné výchovy se to podařilo prosadit.

Napadlo vás někdy, že byste s trénováním skončil?

Manželka mi to několikrát navrhla, abych už skončil s trénováním. O nějakém vyhoření nemůže být ani řeč, to se mi zatím nikdy nestalo. Bylo i několik pokusů o palácovou revoluci, ale když viděli, že by museli zadarmo zabrat, a úspěch je daleko, tak raději odešli. Mládež trénujeme sice zadarmo, ale výsledky nám přinášejí radost, zvláště, když porazíme profíky.

Musí mít dítě talent, aby se v atletice prosadilo, nebo se dá všechno vydřít, natrénovat?

Talent je určitá částečná výhoda, ale bez dřiny to nejde. Úspěch se dostaví jedině s vytrvalostí po delší době.

Jaký je v dnešní době v Kyjově zájem o královnu sportu – atletiku?

Oproti minulým letům je zájem překvapivě velký, zvláště u těch nejmladších. Jsme čtyři trenéři a větší počet svěřenců už bychom ani nezvládli. Na stadionu jsme kromě volného čtvrtku prakticky každý den. Důležité je, aby to děti bavilo, měly z toho radost. Přehnaně ctižádostiví a necitliví rodiče mohou napáchat velké škody. Radost mi ale kazí i stále větší administrativa, která se na provoz atletického klubu nabaluje.

Kyjovským atletickým oddílem za posledních padesát let prošly stovky a tisíce dětí. I když zdaleka ze všech nebyli šampioni, odnesly si určité dovednosti a zdravé návyky do života. Kdybyste měl ale jmenovat ty skutečně úspěšné, na jejichž výsledky jste hrdý…

Vzpomenul bych například bratry – dvojčata Petra a Pavla Klimešovi, Arnošta a Hynka Brychovi, Lenku Cejpovou, která byla dvakrát druhá na mistrovství republiky a další. V posledních letech mi dělá radost štafeta na čtyřikrát tři sta metrů ve složení Výletová, Rybaříková, Sekerková, Bušinová. V roce 2013 získali titul mistryně republiky a zlatou medaili. Bušinová pak reprezentovala republiku v Maďarsku. Pak je tu skokanka do výšky Jiřina Maradová. Sylvie Cahlíková byla pátá ve skoku dalekém na mistrovství republiky. Celkem atleti našeho klubu získali osm titulů přeborníků republiky, deset stříbrných a deset bronzových medailí z tohoto klání.

Váš syn Jiří byl předsedou Atletického klubu Kyjov od roku 1995 až do roku 2014, kdy podlehl těžké nemoci.

Jirka jako trenér v přípravce odvedl kus poctivé práce. Předsednictví pak převzala dcera Ivana Řezáčová. Trénuje nejmladší žáky. Ivana je devátá nejlepší v České republice v hodinovce výkonem 15 646 metrů. V roce 2002 byla na mistrovství Evropy v Postupimi v běhu na patnáct set metrů třetí.

Vychoval jste ještě další trenéry?

Úspěšným trenérem je i můj odchovanec Antonín Slezák v Hodoníně nebo Petr Forman ve Žďáru nad Sázavou. Na toho také rád vzpomínám. Petr byl zapálený pro věc. Matka ho nutila učit se, a tak nosil tretry v pouzdru na housle, protože ty mu doma nezakazovali, a občas taky vyskočil oknem a šel trénovat do Chrastí. Bydlel v Kostelci.

Máte nějakou další úsměvnou vzpomínku?

Vzpomínám na Víťu Krista, bylo to po běhu Osvobození Koryčan a jemu se po dlouhé době podařilo vyhrát. Běhal po koryčanském náměstí, ruce nahoře a křičel radostí –„ já jsem vyhrál…to není možný, já jsem vyhrál…" Vždycky ho někdo porazil.

Nemohu nezmínit Štěpánský běh, který se poprvé pořádal už v roce 1963. A od té doby každým rokem až dosud. Většinou po trase od vodojemu do Kostelce kolem rybníku a Chrastí zpět do Kyjova, v délce 5,5 kilometru.

S tím nápadem přišel Pavel Adler, člen klubu a šílenec do atletiky. Původně šlo jen o to, abychom si mezi svátky zaběhali. Postupně se to zvrhlo v závod a běh získal věhlas. Mezi důležité spolupracovníky při organizaci běhu patřil i Jan Svoboda. Během let se závodu zúčastnila řada úspěšných sportovců. Rekord z roku 1980 drží Lubomír Tesáček. Asi tři měsíce na to se stal mistrem Evropy v hale na tři kilometry, takže od té doby říkám, kdo se chce stát mistrem Evropy, musí běžet v Kyjově Štěpáňák. Bohužel Lubomír už není mezi námi.

Závodů s takto dlouhou tradicí u nás mnoho nenajdeme. Myslíte, že sehrál roli datum? Že lidé přejedení a společensky unavení po vánočních svátcích si chtějí vyčistit hlavu na čerstvém vzduchu, a to přispělo k oblibě závodu?

Něco na tom bude. V hlavní kategorii startovalo až dvě stě závodníků a diváků bývalo víc než na fotbale. Na startu se objevovali reprezentanti České republiky i cizinci. Měli jsme i dětskou kategorii. Děcka běhala dva tisíce metrů, od vodojemu ke Chrastí a zpět. Myslel jsem, že závod v roce 2013 po padesáti letech skončí, ale město má zájem, aby se konal dál.

Ukazoval jste mi pamětní desku s vyrytými letopočty a jmény vítězů jednotlivých ročníků…

Po prvním ročníku Štěpánského běhu v roce 1963 mi tuto desku z mosazného plechu věnoval Jarda Berka. Každý rok jsem tam nechal vyrýt jméno vítěze. Putovní pohár nechal vyrobit Milan Moudrý ze šroubárny Kyjov. Slíbil jsem, že komu se podaří vyhrát závod pětkrát za sebou, ten putovní pohár dostane. Dodržel jsem slovo a pohár tak obdržel Michal Nejedlý, který splnil podmínku a Štěpáňák vyhrál celkově dokonce desetkrát.

MARIE BUDÍKOVÁ