Svým výkonem na společném šampionátu s Polskem, Slovenskem a Maďarskem v Budapešti šokovala soupeřky i odborníky. Hlavně ve volné jízdě předvedla životní výkon, který ukončila šestiletou nadvládu Elišky Březinové, stala se senzačně mistryní republiky!

„Bylo to pro mě velké překvapení,“ přiznává mladinká šampionka.

„Do Budapešti jsem nejela s žádným velkým cílem, na medaili jsem nemyslela. Hlavně jsem chtěla zajet to, co umím, předvést věci z tréninku, takže jsem se nesoustředila vyloženě na umístění. Radost pak byla možná o to větší, že to bylo takové nečekané,“ líčí.

V celkovém součtu si vylepšila osobní rekord bezmála o osmnáct bodů na 163,65 a v mezinárodním hodnocení poskočila ze šesté příčky po krátkém programu až na druhé místo. Porazila ji jen Polka Ekaterina Kurakovová, pátá žena posledního ME.

„Ještě jsem udělala jednu zásadní chybu, která by se neměla stávat, ale konečně skoky i jízda byly čisté,“ těší Vránkovou.

Hlavní je, že se vyhnula pádu, karambolu. „Někdy, když se začínají dělat chyby, tak i umělecká stránka programu začne chátrat, protože se soustředím spíš na ty skoky. Teďka to bylo takové, že jsem si to dokázala užít, projev vypadal dobře,“ ví dobře.

Na budapešťský triumf jenom tak nezapomene. Přinesl jí první velkou medaili, mistrovský titul a zřejmě i nominaci na lednové mistrovství Evropy v Espoo.

Vránková to jako vrchol dosavadní dřiny nebere. Spíš jde o první krok k velké kariéře.

„Byl to vlastně můj první důležitý seniorský závod, takže jsem vůbec nevěděla, co od toho mám čekat. Bylo dobré, že jsem i pod nějakým menším tlakem a nervozitou zvládla zajet volnou jízdu. Ustála jsem to dobře,“ uvedla.

A nyní přijímá gratulace, slyší slova chvály. Přitom má za sebou těžké období, složité chvíle. Vránková začala s krasobruslením v rodném Hodoníně ve čtyřech a půl letech.

Měla talent, drajv. První úspěch přišly velmi brzy. Na mistrovství republiky žaček byla druhá. Jinak ale moc medaile nesbírala. Třeba na Mládežnické olympiádě byla až pátá. „Poháry jsem sbírala spíš na menších závodech,“ přiznává.

Přes Uherský Brod se dostala do Brna, tři roky trénovala pod trenérkou Kratinovou v klubu TJ Stadion. Stejnou dobu prožila na západě Čech. V Mariánských Lázních ji cepovala trenérka Škorničková.

Zlom nastal před čtyřmi lety. „Po konci v Mariánkách jsme nevěděli, kam půjdeme,“ říká.

Najednou se ocitla na rozcestí, životní křižovatce. Byla bez trenéra, zázemí. „A tak jsme řešili různé varianty,“ líčí.

Jelikož se jí zalíbilo jedno soustředění s Rusy v Itálii, kde se seznámila s jedním choreografem, dostala se až do Moskvy.

V hlavním městě Ruska žila s maminkou a mladší sestrou tři roky. Dostala šanci ve slavném klubu CSKA, cepoval jí známý odborník Sergej Davidov.

Najednou jí práce na ledě začala dávat smysl, kariéra nabrala úplně jiný směr, byť jako cizinka to v Rusku neměla úplně jednoduché.

„Byla jsem tam jedna z prvních holek ze zahraničí, jinak tam byly spíš domácí děvčata nebo ty, co reprezentovaly jiné státy. Já byla taková výjimka. Někteří nechápali, co tam dělám,“ líčí s úsměvem.

V CSKA začínala trénovat s o hodně menšími dětmi, až později se dostala do lepší skupiny. Prosadit se v silné konkurenci nebylo vůbec jednoduché.

Pověstný ruský dril se ale dal zvládnout. „Nebylo to tak hrozné, jak si všichni myslí,“ tvrdí. „Třeba teď v Itálii mám ještě více tréninků a i v Česku se mnohdy trénuje víc. Spíš šlo o intenzitu, techniku, kolik kdo naskáče skoků,“ pokračuje.

Na pobyt v Moskvě nikdy nezapomene. Život v jiné zemi jí pomohl, zocelil. Dobře ví, že angažmá v Rusku ji pomohlo k úspěchu, ke zlepšení.

Že by odchodu z Česka litovala, nehrozí. „Odešla jsem se učit k těm nejlepším,“ ví dobře.

„Měla jsem možnost se hodně naučit. Zjistit, jak bych se měla rozvíjet dál, jak bych měla trénovat, takže toho rozhodně nelituji. Byl to rozhodně správný krok,“ cítí.

Ani na život ve dvanáctimilionovém velkoměstě si nestěžuje. S maminkou a mladší sestrou bydlela kousek od největšího nákupního centra v Evropě. V Moskvě měla kamarádky, se kterými se stýkala. Kontakt omezila jen v době pandemie koronaviru.

Život s Rusku ukončila až invaze na Ukrajinu letos v únoru.

„Vůbec jsme nevěděli, co bude, takže jsme se ze dne na den museli sbalit a zemi opustit,“ upozorňuje. „Hrozilo zavření hranic, proto nás s mámou a se ségrou autem zavezli na hranice s Lotyšskem, takže jsme šli chvíli pěšky a na druhé straně nás už čekal táta, který nás odvezl domů,“ vypráví.

Dlouhá cesta trvala pětatřicet hodin. Na Moravě ale Vránková dlouho nezůstala. Nové zázemí našla v Itálii, kousek od rakouských hranic, ve městě Egna.

„Našla jsem tam ruskou trenérku a už sedmého března byla poprvé na ledě,“ pamatuje si dobře.

Kromě Angeliny Turenko na šestnáctiletou naději dohlíží také Alisa Mikonsaari, v Budapešti Vránkovou doprovázal šéf klubu Lorenzo Magri.

Členka klubu SVČ KK Baník Hodonín se připravuje i závodí téměř výhradně v zahraničí. „Loni jsem byla párkrát i v Česku, ale letos už to nebylo potřeba, protože jsem si nominace vyjela na mezinárodních závodech,“ říká.

Za sebou má několik závodů, které však nehodnotí podle umístění, ale výkonu.

První medaili mezi ženami získala na závodě v Trnavě, bronz získala i mezi juniorkami v Dortmundu. Jinak se představil i v v Grazu či Varšavě.

Nyní má klid, těší se na Vánoce. Svátky stráví s rodinou v Itálii. „Máme hezký byt s výhledem na hory. Je to tam opravdu moc pěkné,“ říká.

Egna je obec v Jižním Tyrolsku v severní Itálii, která se nachází asi 25 kilometrů jižně od města Bolzano. „Mluví se tam hodně německy,“ hlásí.

Na Silvestra a Nový rok už ale bude v Hodoníně. V krátkém volnu se bude i učit, dohánět resty. Vránková dálkově studuje na střední škole v Březové. „Každý půlrok máme přes web kameru online testy z angličtiny, češtiny a matematiky. Jinak odevzdáváme různé práce a plníme další úkoly,“ zakončuje.