Svoji nadvládu stvrdily naděje Olomouce v Šaľe, kde porazily Nitru, Michalovce i Plzeň. Po třech výhrách zvedly mladé hráčky Zory nad hlavu trofej pro vítěze Česko-Slovenského poháru. „Beru to jako velký úspěch. V Hodoníně se mi o mistrovském titulu ani nesnilo. V mateřském klubu bych něco podobného asi nezažila. Je to můj největší úspěch v kariéře," říká Dagmar Beranová.

Ta se svými spoluhráčkami v letošním soutěžním ročníku nepoznala pocit porážky. Starší dorostenky Zory totiž vyhráli první ligu bez ztráty bodu. Na Olomouc neměly ani hráčky veselí nad Moravou, které ale favorita dvakrát pořádně potrápily. „Tři nebo čtyři zápasy jsme vyhrály pouze o gól. Scházely nám však čtyři hráčky základní sestavy. Proto byly zápasy na Slavii nebo doma s Veselím či se Zlínem tak vyrovnané. Pokud jsme byly kompletní, neměly jsme výraznější problémy," pronesla Beranová.

Šikovná gólmanka začala s házenou 27. dubna 2007. Mladá sportovkyně si na své začátky pamatuje. „S házenou jsem začínala ve škole na Mírovém náměstí. Hrávaly jsme s holkami školní ligu. Chtěla jsem po rodičích, aby mě přihlásily do hodonínského klubu. Oni s tím dříve nesouhlasili, ale později je přesvědčila paní Klásková, která mě jednou přivedla domů a řekla rodičům o házené. Tak jsme to zkusili," vzpomíná Beranová.

Sympatická dívka absolvovala s novým týmem jediný trénink a hned na druhý den odjela na turnaj do Velké nad Veličkou, kde družstvo vedl trenér Zástava. Toho později nahradil kouč Dratva.

Talentovaná házenkářka zamířila rovnou do branky, ale později se občas dostala i do pole. „Nastoupila jsem na spojce či pivotu. Vůbec jsem ale nevěděla, co mám dělat, a tak jsem se vrátila na své místo gólmanky," uvedla Beranová.

Ta se tvrdých ran nebojí, i když občas schytá pořádnou pumelici nebo domů přijde s modřinou. „Vždycky záleží na tom jak má která hráčka ránu. Když vystřelí nějaké střelkyně, skoro mi upadne ruka. Ale zase tak hrozné to není," usmívá se.

V polovině roku 2012 však nadaná gólmanka s házenou málem přestala. Beranová po operaci slepého střeva nečekaně přišla o místo v sestavě, neboť vedení HK Hodonín nepřihlásilo do další sezony družstvo mladších dorostenek. A jelikož ve starší kategorii byly tři brankářky, musela se odchovankyně slováckého celku porozhlédnout jinde. „V tu dobu jsem neměla místo a vůbec bych si nezachytala," připomněla.

Sezonu 2012/2013 strávila na hostování v brněnských Bohunicích. I když Tatran patří mezi velké hodonínské rivaly, v Brně našla Beranová dobrý kolektiv. „Nikomu nevadilo, když se bavila osmnáctiletá děvčata s o pět let mladšími holkami. I když jsme měly úzký kádr a většinu zápasů hrály bez střídání, pokaždé jsme bojovaly do konce. Výsledky nebyly špatné," říká mladá házenkářka.

V lednu 2012 se hodonínská rodačka zúčastnila kempu talentované mládeže. O rok později zamířila do Olomouce, kam si ji vybral bývalý reprezentační kouč Lubomír Krejčíř.

V mladších dorostenkách se střídala s Michaelou Ošlejškovou, v béčku byly Karolína Pallyová a Sylva Pašková. Po odchodu Anny Fialové se Beranová dostala mezi starší dorostenky, kde kryla záda Anně Novákové. „Na začátku to bylo těžké. Musela jsem si zvykat na nový kolektiv, spolužáky, na orientaci ve městě. Holky se mě ale ujaly a všechno mi ukázaly," řekla mladá dívka.

Největší rozdíl mezi mateřským oddílem a střediskovým klub je podle Beranové v počtu hráček a tréninkovém procesu. Sama podobnou zátěž nečekala. „V zimě jsme trénovali i šestkrát týdně," pravila. „Naproti tomu v Hodoníně pravidelně chodilo méně hráček, kdežto v Olomouci už to berou holky více zodpovědně," přidává.

Šikovná gólmanka toho občas měla dost. „Když ve starších dorostenkách jedna brankářka chyběla, tak jsem chodila na tréninky i s nimi. Takže to občas vypadalo tak, že jsem měla od půl čtvrté trénink s mladšími dorostenkami, a po nich jsem trénovala i se staršími holkami. V hale jsem tak byla téměř celé odpoledne," prohlásila Beranová.

Na školu už jí nezbývalo tolik času. „Skloubit studium s házenou se dá. Menší problémy máme pouze v tělocviku, kde nás nechce profesorka klasifikovat, což by byla trochu ironie," pronesla.

Ve třídě s Beranovou ovšem nejsou pouze házenkářky, ale také mladí fotbalisté Olomouce a Prostějova nebo oštěpařka Natálie Durčáková. Hodonínské odchovankyni se na Hané líbí a v Zoře by chtěla zůstat co nejdéle. Důležitější než kariéra je ale zdraví, což dobře ví i Beranová. „Mám vyhřezlé ploténky a kolikrát se nemohu ani pohnout. Až mi půjde bolest do noh, tak budu muset na operaci," dodává Beranová.