Hluboký ponor do stavu flow

Tato slova napsala historička umění a výtvarná publicistka Terezie Zemánková o své babičce Anně Zemánkové – umělkyni, jejíž díla jsou zastoupena v nejvýznamnějších světových sbírkách art brut.

V tvoření je síla

Tvůrcům art brut chybí akademické vzdělání a často jsou to lidé s duševní poruchou. Art brut ale nezahrnuje pouze je. „Moje babička začala nejintenzivněji malovat až kolem padesátky, když její děti odrostly, její manželství nefungovalo a ona v sobě měla neukojenou energii,“ vypráví vnučka. Tehdy našli její synové na půdě kufr s matčinými malůvkami, které vytvořila ještě za svobodna. Jelikož měli oba dva její potomci umělecké vlohy (jeden ze synů, Tereziin otec, je český sochař Bohumil Zemánek), rozhodli se v tomto směru svou matku podpořit a koupili jí pastely.

Dara Rolins: Moje duše ví, kolik je jí let

„Úplně se do toho ponořila. V rodině se vždycky tradovalo, že byla, jemně řečeno, vznětlivá. Byla asi i neuspokojená, a vlastně nešťastná. Když se ale vrhla do tvorby, denně až posedle malovala a já už si ji pamatuji jen jako milou vyrovnanou klidnou pohádkovou babičku,“ vzpomíná Terezie Zemánková.

Anna Zemánková malovala zejména motivy květin, které milovala. Později přišla kvůli cukrovce o jednu a pak i o druhou nohu, podle vzpomínek její vnučky si z toho ale nic nedělala. Její díla se dočkala výstav na Bienále v Benátkách, v New Yorku či Paříži. „Malování se stalo smyslem jejího života,“ konstatuje Terezie. Podle ní Anna Zemánková tvorbou uvolnila kanál, který v sobě měla, a který mnozí z nás nikdy neobjeví, protože se kreativita často vnímá tak, že patří malým dětem, profesionálům a možná ještě bláznům.

„I když poslední roky se to zlepšuje,“ dodává Terezie Zemánková, kterou rodinná historie ovlivnila natolik, že se ve své odborné práci věnuje právě umění art brut.

Nechat se vtáhnout

Může se stát, že se pustíme do něčeho a to něco nás vtáhne natolik, že přestaneme vnímat čas. V těchto chvílích intenzivního zaměření pracujeme nejefektivněji a nejlépe. Nejde o nic nového, lidé takové chvíle zažívají určitě už tisíce let, do hledáčku vědců ale vstoupily až v posledních padesáti letech.

Proč nás některá aktivita takto nečekaně a plně pohltí a jiná vůbec ne? To zajímalo i amerického psychologa maďarského původu Mihálye Csíkszentmihályiho, který si v 70. letech minulého století položil otázky, co za touto koncentrací stojí, jak nás může ovlivnit, a zejména pak, jak docílit toho, abychom ji mohli častěji zažívat. Stav, o němž tu mluvíme, později nazval „flow“ (v překladu „tok“ anebo „plynutí“).

Mihálye Csíkszentmihályiho fascinovali umělci. Respektive – fascinovala ho jejich koncentrace, která je patrná, když jsou pohlceni v procesu tvorby. Dobrým příkladem může být Michelangelo. Z historických pramenů lze usuzovat, že své dílo na stropě Sixtinské kaple ve Vatikánu možná tvořil právě ve stavu flow. Michelangelo údajně maloval nejslavnější kapli na světě několik dní v kuse a byl tak zabraný do práce, že neodpočíval ani nejedl a nespal, až nakonec omdlel únavou. Když se probral, začal prý znovu malovat, a opět se dostal do stavu naprostého ponoření.

Potřeba adekvátní výzvy

Csíkszentmihályi zjistil, že tento stav má několik parametrů a podmínek. Platí, že do aktivity jsme hluboko ponoření, cítíme, že ji vykonáváme bez námahy, nevnímáme sebe ani své okolí, celou kapacitu naší pozornosti zabírá činnost samotná. Neruší nás například myšlenky, co budeme dělat později nebo že nám daná věc nejde.

„Lidi popisují, že během flow zažívají pocity kontroly a mistrovského ovládání činnosti. Člověk ve flow má pocit, že se dokáže vyrovnat se situací, a také ví, jaké kroky má podniknout,“ vysvětluje Barbora Kóša z Ústavu psychologie a psychosomatiky Masarykovy univerzity.

Pro ilustraci vybírá Barbora Kóša příklad s malbou, stejně tak se dá ale flow aplikovat i na jakoukoli jinou kreativní činnost, ovšem i na sport či studium. „Představte si, že jste začátečník ve výtvarných technikách a máte za úkol ztvárnit město. Víte, že kresba a temperová malba ve vás vyvolají příjemné pocity adekvátní výzvy.

Pokud budete jako začátečník chtít ztvárnit město tuší anebo olejomalbou, což je pro vás moc velká výzva a výsledek se nebude podobat vaší představě, budete pociťovat úzkost nebo frustraci. Když bude naopak výzva nedostatečná, například že si budete vymalovávat omalovánky, dostaví se nuda,“ vysvětluje Barbora Kóša, proč je potřeba správně zvolit, jaké aktivitě se budete věnovat a v jaké obtížnosti.

Flow, pokud ho zažijeme, je tak příjemné, že ho pak máme tendenci vyhledávat pravidelně a činnost opakovat. Přispívá proto i k naší vnitřní motivaci, což naznačují i některé novější výzkumy. Například výzkum německých psychologů Stefana Engesera a Falka Rheinberga se zaměřil na studenty a jejich prožívání flow během výuky statistiky a francouzštiny. Na konci semestru na tom byli znalostně lépe ti, kteří během výuky prožívali pocity flow.

„Zlepšování schopností díky flow a fakt, že flow je vysokofunkční stav spojený s vysokou koncentrací pozornosti, může tuto souvislost vysvětlovat,“ komentuje výsledky výzkumu Barbora Kóša.

Když maloval Jung

Ukazuje se zároveň, že flow může pomáhat i lidem, kteří mají psychické problémy. „Z logiky věci vyplývá, že pokud nějaká činnost zabírá celou naši pozornost, není zároveň možné zažívat úzkost nebo jiné nepříjemné pocity,“ vysvětluje Barbora Kóša. I proto je takzvaná terapie uměním dnes rozšířenou formou pomoci. Spadá pod ni arteterapie (terapie výtvarným uměním), muzikoterapie či třeba biblioterapie (terapie četbou).

Červená řepa? Krvavý elixír mládí

Jako příklad může posloužit jeden z nejslavnějších lékařů a psychoterapeutů, zakladatel analytické psychologie, Carl Gustav Jung. Na prahu čtyřicítky procházel osobní krizí, prožíval apokalyptické vize, slyšel hlasy, obával se, že trpí nějakou psychickou nemocí. Rozhodl se proto s těmito stavy bojovat. V průběhu následujících patnácti let popisoval a zachycoval do slov i obrazů, co prožívá.

Po jeho smrti byla tato jeho tvorba uschována ve švýcarském sejfu a jeho potomci, později správci díla, ji odmítali vydat. Nakonec se je ale povedlo přesvědčit, a tak v roce 2009 (2010 česky) mohla spatřit světlo světa Jungova Červená kniha, plná obrazů připomínající středověké iluminované rukopisy.

A ještě jedna věc: byl to právě Jung, kdo začal používat ve své psychoterapeutické praxi práci s mandalami (malování mandal je dnes velmi oblíbená forma relaxace), které on sám i jeho pacienti na terapiích malovali.

Vyšívám, tedy medituji

Jak už bylo řečeno výše, nemusíme se nutně bavit jen o malbě jako formě relaxace. Stejné pocity radosti a ponoření můžeme zažívat i s keramickou hlínou, jehlou, jehlicemi, klidně ale i během sportovní aktivity či sociální interakce.

Inspirativní je v tomto směru příběh Šárky Syslové a Hany Lísalové, dvou „holek z marketingu“, které se před pěti lety rozhodly, že potřebují svoji energii vložit ještě jinam než jen do virtuální práce u počítače, vymýšlení reklam a marketingových strategií. A tak vznikl projekt Zašívárna.

Vždycky je bavilo vyšívat, nechtěly ale dělat klasické obstarožní vzory. Přišly proto s novými moderními vzory, jako jsou geometrická zvířata, mexická lebka nebo anatomické srdce, které pak vyšívají tradičními technikami a postupy. „Výhoda vyšívaní je, že je to svobodná technika na rozdíl třeba od háčkování či pletení, kde se musíte striktně držet toho, jak se to dělá,“ vyzdvihuje jednu z výhod vyšívání Šárka Syslová.

Následně zprovoznily e-shop, kde si můžete zakoupit vyšívací sady s vybraným vzorem, návodem, popsanou techniku i očíslované bavlnky. Pokud to jde, pořádají v Brně, ale i jinde po republice, vyšívací workshopy. Zároveň má jejich podnikaní i sociální přesah. Zaměstnávají totiž „vyšívací babičky“, které vyšívají vzory třeba na povlečení pro ty, kterým se výšivka líbí, ale vyšívat se jim nechce.

V knize Moderní vyšívání ze Zašívárny, kterou Šárka a Hana společně napsaly, se pak zmiňují i o tom, že ruční práce mají blahodárný účinek na lidskou psychiku. „V momentě, kdy zvládnete základní grif a už jen rytmicky střídáte pohyby rukou, každodenní myšlenky i tíživé starosti ustupují do pozadí,“ stojí v knize. Navíc – vytvářet něco hmatatelného přináší nejen příjemné pocity, ale buduje i naše sebevědomí. Pod našima rukama vznikají krásné věci, které dokazují, že jsme něčeho dosáhli, a díky tomu na sebe můžeme být pyšní.

Zažít svobodu tvorby

Co všechno může nabízet tvorba, je téma i pro Evu Jiřičku, českou umělkyni, videoartistku a performerku. Jedna z jejích aktivit cílí na seniory, pro něž pořádá kurzy tvorby v rámci obecně prospěšné společnosti Elpida.

Každý z nás je taková módní cibule, říká návrhářka Kamila Vodochodská

„Obvykle na můj kurz přicházejí ženy. Každá z nich strávila svůj život jinak, ovšem spojuje je tvorba. Kurz ale není jen o tom, že si sednete a prostě něco tvoříte. Potřebuji, aby tam byl přesah, abychom i přemýšlely o tom, co děláme. Na to musíte být trpělivá a podívat se na sebe samu, na své problémy i radosti, na svět kolem,“ popisuje Eva Jiřička svou práci se seniory.

„Její“ senioři pak nejen tvoří (malují, fotí, píší), ale svá díla někdy i vystavují. „Vždycky mám radost, když nás nějaký kurátor současného umění pozve na výstavu,“ říká Eva Jiřička. Loni se účastnily například mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu, který se odehrává v prostředí opuštěných domů.

Loňské téma znělo „Všechno bylo jinak“ a festival se odehrával v budově staré školy. „Je zajímavé sledovat, kdo jak toto téma zpracuje, protože je rozdíl, jak ho pojme mladý umělec a jak sedmdesátiletá seniorka,“ konstatuje Eva Jiřička.

V letošním roce má v plánu se seniorkami vystavovat i ve veřejném prostoru, povedlo se jim totiž získat prostor staré výlohy v podchodu metra Palmovka. Ženy musely vymyslet, co ve výloze vystaví, a shodly se, že premiéra bude patřit jejich autoportrétům. „To se zdá jako snadný úkol, ale zpracovat sebe samu jako autoportrét, který vystihuje mne a moji tvorbu, jednoduché není,“ vysvětluje Eva Jiřička.

Podle ní je vždy důležitý zejména zážitek toho, že tvoříme, a to nikoli podle předem dané předlohy. „Je jedno, zda je to malování, focení, psaní či třeba vaření. Když si vyberu obraz nebo třeba recept a snažím se přesně dodržet postup, není to kreativní, není to svobodné. Už ve školce nám říkají, jak máme správně namalovat dům či kočku. V tom je ale nesvoboda. Mnohem lepší je, když si přijdeme sami na to, co a jakým způsobem chceme vytvořit.“