Podle něj argument zastánců radaru, který se ovšem nedal na politické úrovni natvrdo říct, spočívá v pochopitelné úvaze: radar znamená, že na českém území budou američtí vojáci. Kdyby se zadrhla Evropská unie i západní společenství, pořád by tu ti vojáci byli. A pokud by chtěl někdo napadnout Českou republiku, napadl by zemi s americkými vojáky, a to si každý útočník rozmyslí.Sancta simplicitas neboli svatá prostota, tak volával náš latiník, když některý z žáků projevil mimořádnou natvrdlost či nedůvtipnost a já pociťuji stejné nutkání po přečtení dotyčné úvahy. Kde nacházejí čeští amerikanofilové záruku, že po rozpadu EU, západního společenství a tudíž zákonitě i organizace NATO, vytrvá amerických sedm statečných u své koule v brdských lesích a zůstane bdít nad bezpečím dobráckého a pohostinného českého lidu? Mohu všechny bezmezné optimisty ujistit o reálnosti úplně jiného scénáře! Jakmile se začnou hroutit výše uvedené politické a mocenské struktury, v nichž prozatím spatřujeme garanty naší státnosti a nedotknutelnosti, Američané první i s demontovanou technikou vezmou nohy na ramena. Ten radárek si tu totiž staví pro svoje bezpečné pohodlí, nikoliv pro naše nebo evropské, takže když zahoří půda pod nohama, půjde se prostě jinam. Odchody bez pocty mají američtí vojáci za ta léta docela dobře nacvičené z jiných částí světa, jeden navíc nehraje roli. Nevěříš-li mně, snad uvěříš aspoň Kissingerovi, velké postavě americké politiky, který kdysi prohlásil „USA nemají přátele, jen své zájmy“.

Mimochodem, kdo si to vlastně na Česko brousí zuby a proti komu budou čačtí Amerikáni republiku bránit? V úvahu připadají jen Němci a Rusové, jenže ti už nás, vulgárně řečeno, dávno mají na háku. Jedni exportním charakterem české ekonomiky, plně orientované na velkého germánského bratra, a druzí téměř monopolním dodavatelstvím ropy a plynu. Žádný zloduch se proto nechystá Českou republiku vojensky napadnout a podmanit, z pohledu obou potenciálních dobyvatelů jsme přece už dávno dobytým územím. Ale protože minuly doby fouskatých diktátorů, posedlých potřebou svoji nadvládu viditelně demonstrovat, je nám laskavě a prozíravě ponechávána iluze o tom, kterak vládu svých věcí třímáme pevně v dlaních.

Autor: Stanislav Mikuš