Své rodiště jsem samozřejmě chtěl představit v tom nejlepším světle. Kromě téměř povinných zastávek na Svatovavřineckých slavnostech, v Galerii výtvarného umění či v přístavišti u Jezu jsem se rozhodl pokusit zapůsobit tušeným geniem loci místních cukráren, ač do nich běžně nechodím.

V parném letním odpoledni pozval jsem slečnu na pochutinu, o níž jsem se domníval, že je pro cukrárny základní - zmrzlinový pohár.
Ale ejhle. V prvním cukrářství jej ani nenabízeli, a i kdyby ano, výběr ze dvou druhů zmrzlin by nás zrovna neuspokojil. Možnost nechat si při konzumaci laskomin ostříhat vlasy jsme patřičně nedocenili a z lokálu rychle vycouvali.

V druhé cukrárně už to vypadalo lépe. Pohárů nabízeli několik druhů. Na podsvícených tabulích vypadaly vskutku lákavě a zvaly se exotickými jmény. Usadil jsem tedy slečnu ke stolku a šel objednat. Kolik si přejete kopečků? Mladá prodávající mě dotazem zarazila, protože za výsledný pohár byla stanovena pevná cena. Po pár okamžicích rozpaků jsme se, pro mě nepochopitelně, usnesli na tom, že rozhoduje zákazník. Řekl jsem si tedy o tři a užuž se těšil na chladivé rozplývání na jazyku. Náhle mi však bylo oznámeno, že nemají ovoce a snad ani oplatku, mohou mi však nabídnout šlehačku. No děkuji pěkně.

Ve třetím lokále měli návdavkem oříšky. Pár kopečků zmrzliny, šlehačka a skromný posyp, který tak akorát leze za zuby – tomu se říká pohár? Naivně jsem se domníval, že rozdíl mezi „zmrzlinou“ a „zmrzlinovým pohárem“ vězí v něčem jiném, než že prvé se konzumuje z kornoutku a druhé ze skla.
No nic. Naštěstí máme v Hodoníně proslulý mléčný bar, do kterého chodili mlsat sladkou pěnu jako malí už naši otcové. „Tam budou mít poháry jedna báseň,“ ujišťoval jsem už poněkud otrávenou slečnu.

Z romantických představ sešlo. Nakonec jsme šli raději na pivo. To vám natočí obstojně na každém rožku.