Jistě máme ještě všichni v živé paměti, jak film o vratných lahvích z rodinné dílny Svěráků ovládl biografy, v návštěvnosti zatlačil do pozadí i mnohé světové trháky a v českém finále překonal favorita předcházeného velkou pověstí, Menzelův film podle prý nejlepší Hrabalovy novely “Jak jsem obsluhoval anglického krále“.

A nešlo o finále jen tak ledajaké, vždyť se zde utkali dva držitelé režijních Oskarů a navíc také otec Svěrák se jako scenárista střetl s literární osobností světově proslulou.

Není však ten, jenž se líbí lidem všem. Nad čím jásá podhradí, nemusí jásat Hrad, což ostatně zdaleka neplatí jen ve filmovém kumštu. Panu prezidentovi přišly „lahvinky“ poněkud podbízivé, laciné a primitivní, k srdci mu rozhodně nepřirostly.

Mám-li být upřímný, ani já nepatřím k bezvýhradným příznivcům svěrákovského stylu a se svými výhradami se nijak netajím. Podle mého názoru by se například česká kultura docela dobře obešla bez osobnosti Járy Cimrmana, aniž by tím utrpěla nějakou ztrátu, ovšem na omluvu Svěráka musím říct, že to, co mi na cimrmanovské šarádě nejvíc vadí, bude asi spíš vkladem přespříliš samoúčelně mystifikujícího a pozérského Smoljaka.

Ale ani sám Svěrák není úplně má krevní skupina, dokonce některé pasáže z oskarového Kolji považuji za trapné a nevkusné, celý film pak za účelově vytvořené dílo, poplatné představám americké filmové kritiky, kde pravděpodobně potají „přispěl radou“ i osvědčený znalec amerických poměrů a povahy Miloš Forman.

Aby toho nebylo málo, jako Svěrákův kolega textař, hodnotím také řadu jeho písničkových textů coby výtvory pokleslé a pokud by se mi nedopatřením něco podobného v životě podařilo, asi bych nedal souhlas s veřejným provozováním.

Jenže to se bavíme pořád jaksi v rovině intelektuální, kdežto umělecké dílo má i stejně důležitou rovinu emotivní, rozhodující mnohdy o výsledku více než chytrolínská spekulace, což je právě popisovaný případ.

Svěrákova tvorba navzdory jisté prostoduchosti (nebo snad právě proto?) nádherně voní člověčenstvím, nezpochybnitelnou a na první pohled patrnou přítomností toho, co charakterizuje člověka v tom dobrém ba nejlepším smyslu slova.

A z uvedených důvodů autor vyhrává u lidí, kteří “mají na to nos“ a naopak tam, kde příjemci “mají něco s nosem“, prohrává.