Téměř vždy, kdykoliv novináři analyzují oblast politiky, dříve nebo později zazní větička o tom, kterak politici jsou vlastně zrovna takoví, jací jsme my, jaká je společnost a představují tudíž její koncentrovaný zrcadlový obraz. Od takové představy zbývá pak už jen krůček k závěru, že volič nemá právo své zástupce kritizovat, jelikož tím by vlastně ukazoval prstem sám na sebe. Jde však o zcela nepřípustné zjednodušování, možná dokonce záměrné a účelové.

Můžeme snad Němce označit za barbary a masové vrahy, protože si kdysi zcela demokraticky a dobrovolně zvolili do čela Adolfa Hitlera a jeho nacistickou kamarilu? Byl tento „výkvět árijské rasy“ reprezentativním vzorkem zhuštěně a věrně charakterizujícím tehdejší německou společnost? Nikoliv, převážná většina populace byla ke spolupráci zčásti donucena, především však svedena pod drtivým tlakem neutěšených poměrů v zemi.

Ostatně opravdu reprezentativní vzorek lze získat výlučně náhodným výběrem podle pevných pravidel, a to v případě volby politiků nikdy a nikde není respektováno. Nevybíráme si přece své zastupitele náhodně a z plného počtu volitelných spoluobčanů, nýbrž naopak velice cíleně a navíc z úzké a deformované nabídky, kterou tvoří vybraná skupina úspěšných politiků. Co je typické pro „úspěšného politika“?

Aby se prodral nahoru, musí projít ve své straně mnoha vyřazovacími koly, přičemž odstraňuje z cesty zástupy konkurentů a nedělá to samozřejmě v rukavičkách. Podrazy, intriky, korupce, lhaní, falešné slibování, pomluvy, to vše a mnohé jiné způsoby je nutno použít k likvidaci stejně mocichtivých a politicky nadržených soupeřů, takže vystoupí – li někdo mezi stranické bohy, vězte, že prokázal nepochybně schopnosti výjimečné, i když v disciplínách, za které si morální obdiv a pochvalu stěží zaslouží.

A tak všeobecně rozšířený omyl o tom, že „ti nahoře“ představují pouhý volbami mechanicky získaný výtažek odpovídající ve všem „těm dole“, moje agentura předchozími řádky právě uvedla na pravou míru.