Ministr se zatvářil žoviálně a poučil natvrdlého občánka, že v tomto směru nehne prstem, jelikož s růstem kriminality se v demokracii nic dělat nedá, musíme se s ním smířit a brát jej coby daň za získanou svobodu.

Lidsky chápáno šlo o odpověď velice upřímnou a poctivě míněnou‚ politicky ovšem naprosto nepřijatelnou, takže Rumlův kolega Macek doslova vytrhl ministrovi mikrofon z ruky a zhruba deset minut uklidňoval znepokojeně hučící sál vysvětlováním, kterak on to pan ministr tak nemyslel. Loňské sněhy dávno odešly, politické propadliště dějin pohltilo oba zmíněné aktéry, leč problém nejenže nezmizel, nýbrž od těch časů povážlivě narostl.

Nedávný průzkum ukázal jasně: na ulicích se necítí být v bezpečí každý třetí občan, a to ještě podezírám ty zbylé dva ze tří, že nečtou noviny a nehledí na „telku“, jinak si jejich bezstarostný optimismus totiž dovedu stěží vysvětlit.

Vzpomínám přitom na časy mládí, kdy jsme s manželkou táhli noční Prahou, od Švejkovy pivnice U kalicha až po bar Tabarin na Václaváku, aniž bychom si vůbec připustili nějaké možné ohrožení. Na časy, kdy jsem jako mírně fyzicky i společensky unavený muzikant týden co týden klopýtal nad ránem z tancovaček a plesů zcela bez zábran a obav z jakékoliv lapálie.

Když však před pár lety v prý poklidném a mírumilovném Hodoníně přepadli dva násilníci mého kluka na cestě z hodové zábavy, zmlátili ho, okradli a samozřejmě zůstali nedopadeni a nevypátráni, nezbylo mi, než se smířit s novou realitou. A tady si navíc neodpustím prohlásit, že tehdejší ministr Ruml se hanebně mýlil, když označil kriminalitu jako daň za svobodu.

Kriminalita sama přece nepochybně představuje úder lidské svobodě nad jiné významný, stát, v němž v ulicích i jinde nevládne bezpečí a pořádek, nýbrž vandalové, zločinci a jejich gangy, může sice nést nálepku demokratičnosti, ale o tom, zda má občany svobodné v plném smyslu toho slova, lze s úspěchem pochybovat. S americkými šerify ve westernech údajně “přicházel zákon“, v Česku s demokracií bohužel nepřišel, nepřišel…