Vážená redakce, tento příběh je staršího data, ale vzpomínka vždy vyvolá úsměv na tváři, jak aktéra, tak všech zúčastněných.

Synovi bylo tehdy asi mezi osmým a devátým rokem. Začal sám poznávat svět kolem sebe i blízké okolí. Švagr měl svůj vinohrádek asi šest set metrů od našeho domu a v něm chatku na nářadí či posezení na oběd.

Vedro v ten inkriminovaný letní den bylo nesnesitelné, všichni se schovávali do stínu, i když v rádiu hlásili, že i tam teplota přesáhne třicet stupňů Celsia. I v takovém parnu se musí udělat práce, které se nemohou opozdit, jako jsou postřik, vylamování zálistků a podobně.

Syn s námi ve vinohradě už několikrát byl, takže cestu znal. Ten den se tam za strýcem vypravil, a my v domnění, že si s kamarády hraje u domu, jsme se věnovali svým povinnostem.

Z poklidu dne nás vyrušil švagr, v náručí nesl našeho syna, že jej našel ležet na zemi v brázdě, že má určitě silný úpal, že je nutné volat ihned doktora. Stav chlapce, jak ubíhaly minuty, se začal lepšit a asi po hodině jsme se dozvěděli pravou příčinu jeho „úpalu“.

Jelikož měl velkou žízeň, chtěl strýce poprosit, aby mu dal napít. Ten byl však na druhém konci vinohradu, tak se klučina obsloužil sám, ovšem z nesprávné sklenice. No, řekněte, co by to bylo za vinaře, kdyby dělal víno a pil vodu?

Syn se místo vody s chutí napil vína, a tak se sám v osmi letech přesvědčil, jak dobře je opilému. Dodnes je abstinent.