Představa, že moje ratolest se stala obětí tělesného nebo duševního ponižování, je hrozná. Ještě horší je pro mě pomyšlení, že mé hodné dítě by se mohlo zapojit do šikanování spolužáka. Přitom se stačí podívat kolem sebe a vidím, že děti se takovému chování snadno naučí od dospělých.

Právo silnějšího používají denně řidiči vůči chodcům, šéfové vůči podřízeným. Ani nepřemýšlím o tom, že bych dítě vzal na třeba na hokej, aby vidělo, jak fanoušci ponižují hostujícího brankáře. Příklady táhnou a pak aby to řešil psycholog.