Už od dětství na ni trpím, takže celé dnešní rozjímání bude hlavně o ní, i když mnohé z řečeného docela určitě platí i pro ostatní sporty.
Jestli mě paměť neklame, poprvé se v tisku objevily drobné zprávičky o tom, kterak atletům pomáhá vedle talentu a píle i chemie, někdy v šedesátých letech minulého století.

Zničehonic borci dosud nevalných kvalit stoupali na stupně vítězů pro zlaté medaile, a svět žasl. Podpůrné prostředky ovšem nebyly zpočátku zakázány, naopak chváleny coby atribut pokroku.

Bohužel velice záhy přišli lékaři na méně světlou stránku věci, na riziko zdravotních poškození „chemických sportovců“ a světové federace vyhlásily zákaz užívání většiny takzvaně zázračných pilulek.

A od toho okamžiku sport vykročil na svoji dodnes trvající bludnou pouť. Před očima diváka probíhá souboj atletů, ale o jeho výsledku bývá většinou již předem rozhodnuto v temném zákulisí. Talent a píle mají menší váhu než úspěšnost způsobů, dovolujících vrcholovým hvězdám naplno dopovat a přitom unikat komisařům.

Často proto vítězí ne ten, kdo by na vítězství přirozeně nejvíce měl, ale ten, jehož realizační tým neboli muži v pozadí dovedl najít nejúčinnější metodu, jak „zobat“ a nebýt odhalen.

Letošní olympiádu považuji proto za smutnou ze dvou důvodů. V řadě disciplin zaostaly výkony daleko za úrovní minulých desetiletí, což svědčí o tom, jakým způsobem se tehdejší námi všemi obdivovaní matadoři k nim vlastně dopracovávali, zatímco jejich nástupcům přece jen dnešní větší přísnost přistřihuje zčásti křidýlka.

Jinde ale výkonnost překvapivě letí znovu nahoru, viz „jamajský zázrak“, a mě napadá jediné racionální vysvětlení: právě v těchto případech jsou podvodníci zase o pořádný krok vpředu před oficiálním očisťujícím úsilím těch poctivých.

Časem se asi tyto křivárny provalí, snad i medaile budou někteří vracet, jenže co naplat, radost a potěšení ze sledování soutěží se nenávratně vytrácí a vědomí, že nesledujeme čestné klání, ale jen na šalbě postavený tyátr, zahaluje olympijskou myšlenku i celou oblast sportu do smutku a pocitu marnosti.

STANISLAV MIKUŠ