Otázka je míněna upřímně. V Libanonu, často označovaném za nejkosmopolitnější arabskou zemi, se totiž ovládnutí trojice arabština-angličtina-francouzština nepovažuje za nic záslužného. Zahraniční filmy se v televizi překládají jen arabskými titulky. Mladí studenti už to dokonce dopracovali tak daleko, že ani nedokážou říct, co je jejich první jazyk. V konverzaci přechází plynule z angličtiny do arabštiny a naopak, třeba i třikrát v jedné větě. Jenou jsem poslouchal svou telefonující kamarádku. Byly to obyčejné ženské plky, ale používala při nich střídavě všechny tři jazyky. Když zavěsila a já ji na to upozornil, jen pokrčila rameny. Kdo chce být za světáka, musí se zkrátka doučit ještě něco jiného – španělštinu, němčinu, nebo třeba čínštinu.
Příčiny tohoto stavu jsou koloniální minulost a současný školský systém. Státní střední a vysoké školy v Libanonu nikdy za moc nestály a na těch soukromých arabštinu uslyšíte leda tak o přestávkách. Nejen hodiny angličtiny a francouzštiny, nýbrž veškerá výuka se děje v cizím jazyce. Probírat složitou matematiku, chemii nebo filozofii v cizí mluvě, je něco úplně jiného než vyprávět o své rodině nebo o počasí, jak se děje na českých středních školách.

Tupý Evropan vs. inteligentní Arab

Jistě tedy pochopíte mé rozpaky, když odpovídám, že kromě češtiny a angličtiny a trochu arabštiny si dokážu německy říct o řízek a toť zhruba vše. Mýtus o vzdělaných Evropanech a zaostalých Arabech velice rychle padá.

A nejsou to jen jazyky. Univerzita, na které studuji, má pověst té nejlepší v celém arabském světě. Velká část bakalářských studentů však ani neuvažuje o tom, že by na ní pokračovala. Na magisterský stupeň si studenti podávají třeba deset přihlášek na ty nejprestižnější univerzity: do Ameriky, do Velké Británie, do Austrálie, do Kanady, ale žádnou do Libanonu.

O to podivnější je situace na pracovním trhu, který takto vzdělané mladé lidi nedokáže pojmout. Nezaměstnanost je velký problém. Ačkoliv oficiální čísla jsou nižší, říká se, že mezi vysokoškolskými absolventy dosahuje až třiceti procent. Nelze se proto divit, když cizinec odjinud každou chvíli slyší: „Proč jsi sem proboha přijel? My se odsud všichni snažíme dostat“.

Přes to všechno jsem byl k občas velkohubým tvrzením místních trochu skeptický. Velká jazyková vybavenost je jedna věc. Hovořit ale o svých vzdělaných jako trilingvních je přeci jen přehnané. To jsem si myslel až do nedávné doby, kdy jsem se vydal lyžovat. Na lanovce se se mnou začala bavit asi pětiletá holčička. Ještě šišlavým hláskem mi něco povídala arabsky. Když zpozorovala, že se moc nechytám, přešla do angličtiny. Jako nic. Vprostřed rozhovoru na ni náhle něco zavolal otec z následující sedačky v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Dítko zřejmě taky přeslechlo, a tak se optalo dokonalým francouzským přízvukem: „Pardooo?“


sima.pavel2@gmail.com