Jedni nevěřícně kroutili hlavou, další dokonce přemýšleli o odplatě. Na jednom bodě se však shodovali: zaslouží přísný trest.

Není se čemu divit.

Polít člověka silnou hořlavinou a zapálit jej, přece nelze prominout jen tak. Když se poté objevily zprávy, že kromě Juraje Lukáše, který škrtl zapalovačem, vyvázne zbylá trojice pouze s roční podmínkou za výtržnictví, byl spokojený málokdo.

Osobně jsem se nesetkal s nikým, kdo by takový trest považoval za adekvátní. Spíš jsem slýchával názory typu: „Cože? To snad není možné! Vždyť to je úplný výsměch!“

Podobný pohled na otřesnou událost měl i Vrchní soud v Olomouci, který případ vrátil zpět k projednání do Brna.
Mezi běžnou veřejností se také vynořily návrhy, že by po kratším čase za mřížemi měli nastoupit k obecně prospěšným pracím poblíž romských obydlí.
Na připomínku, že by si navíc mohli odnést nějakou tu modřinu jsem dostal pádnou odpověď: Vždyť Jan Tóth taky nevyváznul!