Dopis matce od spisovatelky Ireny Obermannové

Zdroj: DeníkKdysi jsme na terapii rozebírali vztah s matkou. Terapeut se zeptal, kolik je mé mamince let a když jsem mu to řekla, poradil mi, abych se ji na všechno důležité vyptala, než zemře. Odpověděla jsem, že moje maminka nikdy neumře. Zamračil se a téměř káravě pravil: “Nesmrtelnost vaší matky probereme příště.“

No - nikdy jsme se k tomu nedostali, asi zapomněl.

Milá maminečko, když se opravdu zamyslím nad tím, co jsem ti nestihla říct, vlastně mě nic moc nenapadá. Možná jsem jediná na světě. Nebo jsem divná. Nebo to bylo mezi námi v pořádku. A možná se mýlím. Určitě jsem ti nestihla říct, že až mi umřeš, napíšu o tobě knížku. Začala ve mě rašit vlastně velmi brzy od chvíle, kdy jsi odešla, ale připadalo mi, že to nedokážu, že nevím, jak to pojmout, že to bude strašně bolet, že takovouhle knížku nechci a nemohu psát. Taky že jsem ji nepsala. Vysnila jsem si ji. Ano, přesně tak. Napojila jsem se na cosi, čemu nerozumím, vydala jsem se do svého srdce a jen zapisovala.

Dopis zesnulým prarodičům napsala Ilona: Milá babičko, milý dědo,

Dříve lidé dokázali rozmlouvat se svými předky. Veselili se na jejich hrobech, pili víno, mysleli na ně, vzpomínali. Nesmutnili. Radovali se a někdy vyvolávali jejich duchy. Pak rozmlouvali i s dávno zapomenutými lidmi, které neznali. Třeba to jde.

Jisté je, že od tvé smrti na smrt často myslím. Představuju si, kam jsi odešla. Jsme opravdu koneční? Je život jen náhoda, jak zpívá Werich? Nebo naopak existuje posmrtný život. Kde a jak? Skoro si myslím, že v nějaké podobě tady pořád všichni jsou, všichni ti, kteří tu kdy žili. Šílená představa, protože to je tedy velký nával, duše zemřelých musí být malilinké, napresované do malé kuličky, aby se sem vůbec vešly. Ne, spíš to takhle nebude. Pokud je opravdu nesmrtelnost, bude se odehrávat v nám nepředstavitelné formě. Možná všichni naši předkové existují v podobě pocitů. Třeba se všechny lidské pocity kdesi kumulují a spoluvytvářejí podobu světa…

Dopis zesnulému manželovi napsala Iva: Můj milovaný,

Od chvíle, co tu s námi nejsi, také hodně přemýšlím o rodičovství, maminko. Rodičovství je vlastně současně nejjednodušší i nejtěžší mezilidský vztah, nejbližší i nejvzdálenější. Tolik věcí chcene svým dětem či rodičům říct! A tolik jim toho říct nechceme, protože nám připadá, že to nejde nebo je nám to nepříjemné, nechceme jim být tolik blízko a zapomínáme, že jim blízko zkrátka jsme, i kdybychom se stavěli na hlavu. A což teprve prarodičovství! Ta láska zbavená pout výchovy, láska, která může být tak bezmocná. Ale také mocná.

Ach jo, mami. To je asi nejpřesnější věta na vyjádření mých pocitů. Čím víc o smrti přemýšlím, tím víc si jsem jistá, že můj terapeut se mýlil. Maminky jsou nesmrtelné.

Žijí v nás.