VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Andělé ukrajinské pustiny

Ukrajina /KOLO OKOLO ČERNÉHO MOŘE/ - Na cestě do Černobylu si cestovatel uvědomil, že nepotřebuje vidět další parky a nová místa. Přepadla ho touha vrátit se domů.

25.8.2010
SDÍLEJ:

Hranice černobylské zóny vysídlení.Foto: Matěj Balga

Další díly seriálu Kolo okolo Černého moře najdete ZDE

Viděl jsem už mnoho měst a projel hodně zemí, stále jsem měl ale pocit, že k naplnění mé cesty něco chybí. Chtěl jsem opustit brány společnosti a vydat se do divočiny - jen já a moje kolo. V malém okresním městě jménem Ivankiv jsem tedy nakoupil zásoby a vydal se do hloubi černých ukrajinských lesů…K Černobylu, kam jsem mířil, vedla dlouhá, krásná, ale nikterak využívaná silnice. Čím víc jsem se blížil k hranici zóny, tím méně aut jsem potkal. Řídly i vesnice, a tak jsem se ještě zastavil v Pribirsku, abych si nabral do kanystru vodu. Všude štěkala spousta psů, obyvatele jsem však nikde neviděl. Konečně jsem na zahradě starého domu s doškovou střechou spatřil starého pána a poprosil ho o vodu.

Napustil mi tu nejhorší tekutinu, jakou jsem kdy pil – smrděla jako něco mezi benzínem a zkaženými vejci a měla podivnou gumovou pachuť, dost možná že obsahovala i stopové prvky radioktavity - žízen však byla větší než opatrnost a v následujících dvou dnech jsem všech deset litrů vypil.
Za hranice zóny

Utábořil jsem se ten den asi 30 km od Černobylu u vesnice Hocheva. Byla to zvláštní noc – klidná a přesto poněkud strašidelně tajemná – dlouho jsem nemohl usnout.

Druhý den ráno jsem se vydal k hranicím zóny. Jako první zmizeli psi, po nich auta, pak i ptáci a jediný zvuk široko daleko byl ten, který vydával můj vrzající řetěz. Když jsem zastavil, rozhostilo se napříč alejí zežloutlých, podivně pokroucených stromů naprosté ticho, které suše oznamovalo: „Tady se život zastavil.”

Ozval se…

Na kontrolním bodě u vstupu do zóny jsem zjistil, že je možné se dostat dovnitř i bez propustky: pokud použiju silnici z Ivankiva na Ovruch, pustí mě skrz jako tranzit. Udělal jsem tedy, jak radili, vrátil se zpět do Ivankiva a zabočil na Ovruch. O dvacet kilometrů dál, ve vesnici Termazhivka, se poprvé ozval. Můj Anděl pustiny.

Něco ve mně se hnulo a já najednou vědel, že už vůbec nechci do žádné zóny, že mě nezajímají další města ani národní parky a že než se vyhrabu z toho obrovského lesa, budu ho mít akorát tak dost. Odbočil jsem na Malin, nejkratší možnou cestu na Lvov, a byl jsem moc rád, že teď už jsem se opravdu začal přibližovat k domovu.

Jel jsem ze všech sil, ač to šlo ztuha a bylo to, jako bych se vůbec nehýbal – les, les, pořád jen les, vesnice každých 20 km a auto jednou za hodinu. Teď teprve jsem si připadal zoufale sám. Začal jsem mluvit sám se sebou a jen jsem se modlil, abych v té pustině nepíchl, jelikož by to znamenalo vláčet se s prázdným kolem k nejbližší benzince, která je bůhví kde – za dva dny cesty jsem viděl jednu. Čtyřicet kilometrů před Korestenem mi navíc začalo být špatně, byl jsem unavený a měl jsem hlad. Snažil jsem se přemluvit sám sebe, abych to dojel alespoň před Koresten, ale marně. Lehl jsem na zastávku, totálně vyčerpaný, chystal jsem se uvařit si večeři a smutně přitom vzpomínal na ty báječné hostiny v Turecku a Gruzii.

Jako na zavolanou se tam objevil nějaký motorkář, dali jsme se do řeči, a ani nevím jak, a už jsem měl v deníku jeho adresu, ať prý se stavím, až přijedu do Korestenu. Nevybíravě jsem se zeptal, jestli ho nemůžu navštívit hned – neprotestoval a já, ač jsem se cítil opravdu mizerně, jsem se vybičoval k posledním 35 km. Za večeři, sprchu a postel, které mě tam čekaly, bych to jel i s horečkou.
Babiččino jídlo

A opravdu. Spánek v posteli mi zvedl náladu a boršč chutnal tak skvěle, že asi i díky němu jsem za následující tři dny zvládl necelých 500 km do Lvova. Tady musím ještě zdůraznit veliký úspěch ukrajinských kartografů, jež zvládli do mapy zakreslit dálnici, která ještě neexistuje, a připravit mi tak po cestě pár hlavolamů. Asi tušili, že už moc nevnímám, protože myslím už jen na domov a babiččino jídlo.

O osudech mladíků na cestách se zájemci dočtou v příštích týdnech také v tištěné podobě na stránkách Slovácka v pravidelném seriálu.

MATĚJ BALGA

25.8.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Vojtěch Blažek se již jako šestiletý zapsal do české knihy rekordů. Dnes sedmiletý chlapec zabodoval při balancování na krasokole.
4

Vojto, ještě vydrž, volali na šestiletého rekordmana při balancování na kole

Ilustrační foto.

V Kyjově se srazila čtyři auta. Řidiči místem projížděli kyvadlově

Kam dál? Žáci si vybírají obory, o techniku je zájem

Jižní Morava - Téměř osm a půl tisíce žáků devátých tříd z celé jižní Moravy nyní čeká důležité rozhodování: kde pokračovat ve studiu? O nové prváky usilují především průmyslové školy. Přihlášky si zájemci mohou podávat až do prvního března.

Husa bez provázku a výcvik lavinových psů: prohlédněte si videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku ve dnech 18. a 19. ledna 2018.

Rezidentní parkování má chránit místní, říká Bárta z Centra dopravního výzkumu

Brno /ROZHOVOR/ – Dopravou se zabývá už patnáct let. Zkoumá například technologie, které dokáží změřit, jak dlouho stojí auta na určitém místě. „Dostavět parkovací místa v takovém množství, jaké je potřeba, je v podstatě nereálné. Musíme lépe využívat stávající parkovací místa,“ tvrdí David Bárta z Centra dopravního výzkumu.

V závějích budou bránit Prusko. V Mikulčicích také okoštují pálenky a zelí

Jižní Morava, Skalice nad Svitavou /TIPY NA VÍKEND/ - Meandr řeky Svitavy v areálu Markland ve Skalici nad Svitavou se již v sobotu změní v bojiště. Při Zimní bitvě Prusko 1945 tam svede boj německá armáda a domobrana proti přesile Rudé armády.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>