Další díly seriálu Kolo okolo Černého moře najdete ZDE

Viděl jsem už mnoho měst a projel hodně zemí, stále jsem měl ale pocit, že k naplnění mé cesty něco chybí. Chtěl jsem opustit brány společnosti a vydat se do divočiny - jen já a moje kolo. V malém okresním městě jménem Ivankiv jsem tedy nakoupil zásoby a vydal se do hloubi černých ukrajinských lesů…K Černobylu, kam jsem mířil, vedla dlouhá, krásná, ale nikterak využívaná silnice. Čím víc jsem se blížil k hranici zóny, tím méně aut jsem potkal. Řídly i vesnice, a tak jsem se ještě zastavil v Pribirsku, abych si nabral do kanystru vodu. Všude štěkala spousta psů, obyvatele jsem však nikde neviděl. Konečně jsem na zahradě starého domu s doškovou střechou spatřil starého pána a poprosil ho o vodu.

Napustil mi tu nejhorší tekutinu, jakou jsem kdy pil – smrděla jako něco mezi benzínem a zkaženými vejci a měla podivnou gumovou pachuť, dost možná že obsahovala i stopové prvky radioktavity - žízen však byla větší než opatrnost a v následujících dvou dnech jsem všech deset litrů vypil.
Za hranice zóny

Utábořil jsem se ten den asi 30 km od Černobylu u vesnice Hocheva. Byla to zvláštní noc – klidná a přesto poněkud strašidelně tajemná – dlouho jsem nemohl usnout.

Druhý den ráno jsem se vydal k hranicím zóny. Jako první zmizeli psi, po nich auta, pak i ptáci a jediný zvuk široko daleko byl ten, který vydával můj vrzající řetěz. Když jsem zastavil, rozhostilo se napříč alejí zežloutlých, podivně pokroucených stromů naprosté ticho, které suše oznamovalo: „Tady se život zastavil.”

Ozval se…

Na kontrolním bodě u vstupu do zóny jsem zjistil, že je možné se dostat dovnitř i bez propustky: pokud použiju silnici z Ivankiva na Ovruch, pustí mě skrz jako tranzit. Udělal jsem tedy, jak radili, vrátil se zpět do Ivankiva a zabočil na Ovruch. O dvacet kilometrů dál, ve vesnici Termazhivka, se poprvé ozval. Můj Anděl pustiny.

Něco ve mně se hnulo a já najednou vědel, že už vůbec nechci do žádné zóny, že mě nezajímají další města ani národní parky a že než se vyhrabu z toho obrovského lesa, budu ho mít akorát tak dost. Odbočil jsem na Malin, nejkratší možnou cestu na Lvov, a byl jsem moc rád, že teď už jsem se opravdu začal přibližovat k domovu.

Jel jsem ze všech sil, ač to šlo ztuha a bylo to, jako bych se vůbec nehýbal – les, les, pořád jen les, vesnice každých 20 km a auto jednou za hodinu. Teď teprve jsem si připadal zoufale sám. Začal jsem mluvit sám se sebou a jen jsem se modlil, abych v té pustině nepíchl, jelikož by to znamenalo vláčet se s prázdným kolem k nejbližší benzince, která je bůhví kde – za dva dny cesty jsem viděl jednu. Čtyřicet kilometrů před Korestenem mi navíc začalo být špatně, byl jsem unavený a měl jsem hlad. Snažil jsem se přemluvit sám sebe, abych to dojel alespoň před Koresten, ale marně. Lehl jsem na zastávku, totálně vyčerpaný, chystal jsem se uvařit si večeři a smutně přitom vzpomínal na ty báječné hostiny v Turecku a Gruzii.

Jako na zavolanou se tam objevil nějaký motorkář, dali jsme se do řeči, a ani nevím jak, a už jsem měl v deníku jeho adresu, ať prý se stavím, až přijedu do Korestenu. Nevybíravě jsem se zeptal, jestli ho nemůžu navštívit hned – neprotestoval a já, ač jsem se cítil opravdu mizerně, jsem se vybičoval k posledním 35 km. Za večeři, sprchu a postel, které mě tam čekaly, bych to jel i s horečkou.
Babiččino jídlo

A opravdu. Spánek v posteli mi zvedl náladu a boršč chutnal tak skvěle, že asi i díky němu jsem za následující tři dny zvládl necelých 500 km do Lvova. Tady musím ještě zdůraznit veliký úspěch ukrajinských kartografů, jež zvládli do mapy zakreslit dálnici, která ještě neexistuje, a připravit mi tak po cestě pár hlavolamů. Asi tušili, že už moc nevnímám, protože myslím už jen na domov a babiččino jídlo.

O osudech mladíků na cestách se zájemci dočtou v příštích týdnech také v tištěné podobě na stránkách Slovácka v pravidelném seriálu.

MATĚJ BALGA