V místech mezi dravčincem a takzvaným starým ptačincem v hodonínské zoo je k vidění stádečko sitatung západoafrických. Příchod jednoho ze čtyř druhů v Hodoníně chovaných antilop se datuje rokem 2002.
„Tento poddruh zařazený do evropské plemenné knihy jsme získali z Kolína nad Rýnem. Právě tam sídlí evropský koordinátor, který pro nás z vlastního chovu uvolnil dospělého samce, jeho syna a dvě samice,“ uvádí zoolog Jaroslav Hyjánek.
Transport čtyř vzácných zvířat zapsaných v Červené knize ohrožených živočichů však provázelo nevšední drama. To když odborný doprovod zvířat na hranici narazil na bezcitného a despotického německého celníka, který si usmyslel, že bude dělat problémy.
„Vyžadoval po nás razítko, které, jak se později ukázalo, vůbec nebylo zapotřebí. Nutil nás vrátit se šest set kilometrů zpátky do Kolína. Protože však bylo kolem půl jedné v noci, řekli jsme si, že počkáme na ranní směnu a zkusíme se domluvit. Celníci, kteří v šest ráno nastoupili, nás bez problémů odbavili a ještě nám zamávali na cestu,“ popsal zoolog dramatické chvíle, které měly tragickou dohru: samec vyčerpáním z dlouhodobého pobytu v transportním voze po příjezdu zkolaboval a bezprostředně poté uhynul. A stejně, jenže o den později, dopadla i samice.
„Transport byl nastaven tak, že zvířata měla být ve voze maximálně deset hodin. Zvůlí celníka se tato doba protáhla o šest hodin, což stresovaná zvířata nezvládla. Když jsme pak věc řešili s ministerstvem životního prostředí, naše celní správa se vyjádřila, že šlo o tak vzácný náklad, že i kdyby doklady nebyly v úplném pořádku, transport měl být uvolněn s tím, že nad ním bude zřízen dohled a dokumenty se pak dořeší,“ nerad se vrací k tristní události zoolog.
Místo dvou obětí lidského bezcitu se zakladateli chovu v zoo stala, jakmile dospěla, dvě tehdy dovezená mláďata. Skupina se brzy rozrostla, ale další smůla na sebe nenechala dlouho čekat. Samec se při jedné noční bouři lekl hromu, narazil v ubikaci do sloupu a zlomil si vaz.
„Rozjeli jsme pátrání po novém samci a brzy jsme uspěli v Poznani. Tím, že do stáda přišla nová krev, mohli jsme si nechat tři samice po starém samci a tři samce poskytnout k založení dalších chovů. Dva skončili v maďarských zoo, v Szegedu a Györu, třetí v rakouském Salcburku,“ vypráví Hyjánek.
Odešel tak i přátelský Vašek, který popíral jednu z dominantních vlastností sitatung, plachost. „Když si ale na svého ošetřovatele zvyknou, plachost ztrácejí. Některé si i samy dojdou pro krmivo. Ale Vašek, to bylo dílo. Chodil za mnou jako psík, všude zavazel, nemohl jsem ani pořádně vysmýčit, jak mi byl stále v patách,“ směje se chovatel Boris Skenderov.
Že by však tato zvířata byla prostá jakékoli agresivity, také není pravda. Když se ve výběhu objeví cizí osoba, skáčou do plotu a jsou schopna si ublížit. „I my jsme si mysleli, že sitatungy jsou natolik plaché, že by nedovedly ublížit. Přesvědčili jsme se však, že když má samice mladé, je schopna zaútočit, podupat člověka předními kopýtky,“ varuje Hyjánek a přidává další historku. „Když jsme připravovali transport samce do Györu, ohnal se po jednom z pracovníků zoo svými rohy tak, že mu rozpáral kalhoty. Kolega se z té mise vracel s modřinami a v trenýrkách,“ vzpomíná si zoolog.
Drobná antilopa s hnědou srstí, bílým pruhováním a skvrněním na krku a na hlavě je zajímavá i svou zvláštní chůzí v rozbahněném terénu. Na svých široce roztažitelných kopytech se umí velmi obratně pohybovat v husté pobřežní vegetaci a je také dobrým plavcem. Nejednou ve vodě přečkává nejteplejší hodiny dne. V případě nebezpečí se pak ponoří tak, že jí nad hladinu vyčnívá jen čenich.
„Naši návštěvníci nás často kritizují, že máme u sitatung louže a bláto, nelíbí se jim to. My jim vysvětlujeme, že to je to pravé prostředí, jež těmto zvířatům vyhovuje. Je-li suché léto, dokonce jim ty bažiny uměle vytváříme,“ vysvětluje ředitel zoo Miroslav Frais.
Stádo sitatung, které patří mezi vzácné kopytnatce hodonínské zoo, hodlá vedení rozšiřovat. To ale předpokládá větší prostory. „Pokud bychom získali kus lesa, o nějž usilujeme, přesunuli bychom tam oborní zvířata a tím by se uvolnily expozice třeba pro sitatungy,“ představuje si šéf zoo.
BOHUNA MIKULICOVÁ