Další díly seriálu Kolo okolo Černého moře najdete ZDE

Těch sedm dní těžkých zkoušek začalo docela nenápadně, když jsme se v Bělehradu rozloučili s našimi novými francouzskými, srbskými a polskými přáteli a plni entuziasmu jsme se vydali proti proudu Velké Moravy do Dimitrovgradu na bulharské hranici.

Sotva jsme ji ale překročili, přichystalo si pro nás Bulharsko přivítání v podobě smečky divokých psů, která nám v prvních pár kilometrech dopomohla k neuvěřitelně rychlému příjezdu do Sofie.

Co se přívlastku bulharského hlavního města týče – vzduch opilý smogem, ulice plné lenivého, polehávajícího prachu, obrovské vedro a teplý fén vanoucí přes hory… Příhoda s pouličním směnárníkem, jenž nám nabízel dvacet let staré, neplatné leva za úžasně výhodný kurz jedna ku deseti, jen posílila naši touhu být co nejdříve pryč. Absence kvalitních cest, všudypřítomní krvelační hafani a chladní lidé, to vše způsobilo, že jsme šlapali jak o život a za tři dny jsme byli z Bulharska venku.

Jak se nám pojede v Turecku, nám bylo osudem naznačeno už na hranici v Kapikule, kde jsem počtvrté měnil duši. Měli jsme ten den slušně našlápnuto na rekord, na oběd jsme už měli v kapse osmdesát kilometrů, ale defekt nás stál spoustu času (měnil jsem pláště), takže jsme tábořili hned za Edirne (Drinopole), přestože jsme měli v plánu dojet o čtyřicet kilometrů dál.

Druhý den ráno jsem po čerstvých šestnácti kilometrech píchnul znovu. Pumpa už moc nefungovala a benzínka byla v nedohlednu, jediným řešením bylo stopovat. Po půlhodinovém martyriu ve čtyřiceti stupních jsem, již značně propečený, stopnul traktor.

Řidič Cavit mě zavezl do vesnice Necatiye, k nejlepšímu (a jedinému) mechanikovi ve městě, který nejenom opravil duše, ale taky mi vyměnil ložisko a posléze nám namazal řetězy.

Cavit nás nechtěl nechat odjet bez skleničky pravého tureckého čaje, což jsme s radostí přijali, protože patnáct minut by nás už stejně nezabilo. Jenomže…

Když jsme dopili, miniaturní díra na Michalově kole dokonala své zkázonosné dílo a vzduch byl ten tam. Všech šest náhradních duší už bylo v čudu, takže jsme jali je lepit, ale to už byl čas oběda, Cavit nás naložil do auta a jeli jsme se najíst. Dovezl nás na mýtinu, kde se během deseti minut sešli muži z celé vesnice (muži a ženy stolují odděleně), kluci v našem věku si uvázali přes paže kapesníky a z obrovských kulatých mís začali servírovat na stůl – jedlo se nastrouhané kuřecí s rýží, tulumba (sladké ozubené válečky) a ayran (kysané slané mléko). Nacpali jsme se k prasknutí, a tak se stalo, že jsme se rozhodli už nikam nejezdit a zůstat v Necatiye přes noc, hlavně taky proto, že nás kluci zvali na večerní „párty“ a my byli zvědaví, co se bude dít.

Výsledek předčil očekávání, a když jsme večer dorazili na místo, kde jsme obědvali, zjistili jsme, že jsme se právě ocitli na svatební veselici. Účastnila se samozřejmě celá vesnice, všichni seděli na plastových židličkách v kruhu, který tvořil parket – na jedné straně muži, na druhé ženy.

Kapela hraje zadarmo, ale když hraje dobře, každý muzikantům něco dá. Všichni kouří, nikdo nepije – takhle vypadá párty?

Přece jenom ale kluci přinesli slíbená piva, musíme se však ukrýt v křoví – jsme v muslimské zemi a Koránu pivo moc nechutná. Po dvou pivech Turkům už stačilo a nahnali nás tancovat. Hudba byla skvělá, rytmická, ale sotva jsme se trochu odvázali, začali vrtět hlavou a ukazovat, že máme jen zlehka otáčet trupem a luskat prsty, to je prý turecký tanec. Moc nám to unylé nudné přešlapování nešlo, a tak jsme šli spát, párty už stejně končila a svatebčané vyháněli hosty svým: „Haydy, haydy!“, synonymem pro věčný turecký spěch.

Však i my spěcháme, město na Bosporu je již za dveřmi.

O osudech mladíků na cestách se zájemci dočtou v příštích týdnech také v tištěné podobě na stránkách Slovácka v pravidelném seriálu.

MATĚJ BALGA