Splnila cesta na kole kolem Černého moře tvoje očekávání?
Bylo to těžší, než jsem čekal. Minulý rok, když jsem jezdil na stopa do západní Evropě, byl takovou zkouškou. Teď to bylo úplně jiné. Jsem rád, že jsem si o tom něco přečetl, než jsme vyjeli. Nakonec to vypadalo trochu jinak.

V čem to bylo jinačí?
Od Turecka jsem čekal, že to bude fakt Orient. Je to sice dost jiná země, ale přece jenom jsem se McDonaldů nezbavil. Akorát že pak byly psané v azbuce. Vybral jsem si ale dobrý cíl – Gruzii. Oni si sice myslí, že jsou v Evropě, ale je to exotika. Lidi tam jsou strašně pohostinní a strašně pijí. Třeba si dají dostaveníčko někde u cesty, vypijí tam spolu láhev vodky a pak všichni nasednou do svých dodávek a nikdo to neřeší.

Asi tam není tolik policistů, jako u nás…
Hlavně dělají úplně jiné věci. Kde by mohli vzít úplatek a peníze. Zjistil jsem, že neumím uplácet. Ze začátku to bylo strašně neohrabané. Pro ně to není tak úplně úplatek. Oni to považují za službu, nebo si tu službu vymyslí. Někdy to bylo až úsměvné.

Jaké Vás na cestě potkaly největší problémy?
Byly asi tři. Když Michal odjel, což byl nejtěžší týden. Řekl jsem si, že teď už pojedu jen za mne a můžu ujet, kolik chci. Ale hned první noc jsem psal pod šírákem a kolem mne kroužili divocí psi, a pak už jsem si myslel, že to tak lehké nebude. Navíc jsem řešil průjem. Sto padesát, sto devadesát kilometrů denně. Navíc hory. Pak jsem měl ale strašně dobrý pocit, když jsem to měl za sebou. Tak jsem si říkal, že teď už to bude jenom lepší.

Ten třetí problém…
Čekání na loď v Gruzii. Čekal jsem celkem osm dní a nemohl jsem dělat vůbec nic. Chodil jsem jen kolem přístavu, knížku jsem měl už třikrát přečtenou. Vzal jsem si Dharmové tuláky od Jacka Kerouaca.

Říká, že člověk před cestou vždycky něco zapomene. Stalo se to i vám?
Už měsíc před odjezdem jsem si psal seznam. Až když jsme se rozdělili, tak jsem se rozhodoval, co udělat s věcma, co nepotřebuju. Spíš jsem se rozhodoval, co bych ještě vyhodil. Asi bych nebral kávu, kterou jsme kvůli spotřebě plynu ani nevařili. A čaj byl úplná blbost, protože nám tam nabídli spoustu lepšího čaje zadarmo.

Jaká byla zhruba vaše výbava?
Měli jsme vařič, jídlo, baterku, tři trička, jedny gatě, troje trenky, čtvery ponožky, lékarnička a věci na opravu kola. To je všechno.

Jak jste si na začátku zvykali na stovky kilometrů?
První den bylo úplné nadšení. Byli jsme překvapení, že kola jedou rychlejš. Když jsme vyjeli z Bratislavy, tak jsme jeli skoro třicítkou. Zastavili jsme se jen na první pivo. Vypadalo to, že se to dá. Ale když jsme se druhý den probudili, tak jsme měli nohy úplně ztuhlé. Navíc před Balatonem přišly trošku kopce. Pak jsme to viděli jeden den sto dvacet a druhý den odpočinek. Ale pak jsme si zvykli a byli jsme v pohodě. Ke konci, když jsem měl ujet stovku, tak to bylo jak nic. Ze Zlína domů kolem Baťova kanálu to bylo tak na ráno.

Podle zápisků se vám v Bulharsku moc nelíbilo. Proč?
Pět minut poté co jsme přejeli hranici, tak se za námi vydala smečka psů. Jeli jsme zrovna dokopečka a silnic s povrchem, který strašně zpomaloval. Museli jsme se ale vybičovat k větší rychlosti, protože jsme pocítili, že psi docela umí běhat. Pak v Sofii foukal strašně teplý větr, bylo mi opravdu na zdechnutí. Smog, špinavé předměstí, cikánské osady, odpadky všude. Další problémem byla cesta do centra, které nebylo označené. Bulhaři nám ani nedokázali říct, kde je ten neznámější chrám Alexandra Něvského. Nakonec se nás tam pokusili okrást. Nabízel nám tam na výměnu staré neplatné leva.

V Turecku, když kamarád onemocněl a musel se vrátit, neuvažoval jste, že se vrátíte s ním?
Samozřejmě, že jsem o tom uvažoval. Ještě než odjel, tak mi říkal: „Štve mě to, ale když si představím, že za tři dny budu v Hodoníně na Šviháku, dobře najím, potkám se se všema.“ Já jsem si to maloval jinak, že dojedu v září. Bude babí léto, dojedu na náměstí, kde budou lidi s vlaječkama. Tak jsem se uklidňoval. Loučení jsem neprotahoval. Rychle jsem zamával a šel jsem pryč, protože jsem byl už jednou nohou taky v autobusu.

První dny sám byly asi těžké?
Jo. Uklidňoval jsem se, že pojedu rychleji, že píchám duše míň.

Jak se ti jinak líbilo v Turecku?
Turecko je krásné. Určitě se tam ještě vrátím, trochu jižněji, do opuštěnějších oblastí. Jen co jsem sjel z hlavní cesty do nějaké vesnice, tak si místní hned říkali, že mají turistu. Většinou když jsem chtěl, tak jsem dostal najíst. Pak jsem zpohodlněl na benzinkách. Zeptal jsem se, jestli si můžu postavit stan. Tak jsem si postavil stan a dostal jsem večeři i snídaní.

Jaké mají Turci jídelníček?
Jedí zásadně maso na všecky způsoby na grilu. Základ je kebab, k tomu velice ostré omáčky, nebo izga jakovte. To jsou válečky z mletého masa, dělané na grilu. Místo příloh mají jen chleba a nějakou zeleninu. A ta je taky na grilu. Rajče je pro ně králem zeleniny, je pro ně na všechno, i na žízeň.

Než jste vyjel, tak jste se hodně těšil na gruzínskou pohostinnost. Jaká byla ve skutečnosti?
Říkal jsem si, že počkám čtyři dny v horách. Jako že tam budu sám za sebe, že se tam utábořím u říčky a pokusím se nachytat nějaké ryby. Ujel jsem nějakých třicet kilometrů, podíval jsem se na návsi do mapy a už kolem mě byli lidi, s tím, že: „co potřebuješ“. Já, že nic, jen se chci podívat na vodopády. A oni: „Kam bys jezdil. Pojď s námi dát si pivo.“ Tak jsme si dali pivo a začali nosit. U nich neexistuje, pokud někde sedí, aby nebylo něco na zobnutí. Když pak donesli víno, tak pak začali nosit okurky, rajčata, vajíčka, jejich omáčky, salámy a sýry. Furt něco a úplně všude. Ať je to jakkoliv chudá společnost, tak mají nachystaný plný stůl. Ubytovali mě v nejlepším domě. Když si vzpomenu na chačaturi, což je taková gruzínská pizza se sýrem a je strašně výživná a strašně dobrá. A jí se se smetanou. Spořádal jsem jí strašně moc. Chtěl jsem tam jen přespat, ale nakonec jsem tam zůstal čtyři dny. Krmili mě fakt dobře.

V jaké řeči jste se v Turecku a Gruzii bavili?
V Turecku jsem v sobě objevil talent na jazyky. Měli jsme sebou sice příručku Turecká konverzace, ale hned první den jsme zjistili, že je to ve skutečnosti trošku jinak. Když jsme Turkům na něco v ní ukázali, tak se jen rozesmáli, že to nedává smysl. Navíc v příručce nebylo, co jsme potřebovali. „Chcete pomoct? Chceme práci za jídlo“ a to tam nebylo. Byly tam například jehněčí pečínky po španělsku, ale základní věci tam nebyly. Přesto jsem něco pochytil, navíc jsem si četl reklamy, supermarketu jsem se díval na cenovky a co se jak řekne. Po týdnu co jsem se s nimi bavil, se mne Michal ptal, co jsem jim vůbec říkal. Po třech týdnech už to šlo. Navíc jsem používal stále stejné fáze.

A v Gruzii…
Tam jsem pochytil jen čtyři slova. Je tam hodně divná řeč. Naučil jsem se jen vodu, dobrý den, ahoj a děkuji. Takže jsem se dorozumíval takovou pseudoruštinou. Rusky jsem se nikdy neučil, zvládl jsem jen první lekci a azbuku. Teď se to nějak vypilovalo. Když se člověk chce domluvit, tak to vždycky nějak udělá.

V Gruzii jsi čekal celkem dlouho na loď do Ukrajiny, že?
Dojel jsem v úterý a odplul jsem v pondělí večer. Původně jsme měli odplout v pátek. Když jsem přišel do kanceláře v úterý, tak tam nikdo nebyl. Ve středu mi řekli, že v sobotu připluje. Takže si koupím v pátek lístek a v neděli, že to pojede. V sobotu jsem přijel. Řekli mi, že to bude ve tři hodiny. To jsem si koupil lístek za sto sedmdesát pět dolarů, což už jsem ani nečekal. Odkázali mi, že v neděli v devět mi dají vědět. Tak jsem se jich zeptal, proč mi mají dát vědět, když mi stačí, že mě řeknou, kdy to pojede. To mi řekli, že nevědí. Od neděli jsem čekal v přístavu, navíc mi docházeli peníze, protože mi nefungovala karta. Zbylo mi na naše čtyřicet korun. Ale loď v neděli nepřiplula. Připlula až další den v devět, takže bylo jasné, že ten den ještě neodpluje. Řidiči kamionů, co tam čekali, se ještě koupali v moři. Ti mi řekli, že to pojede večer. V přístavu, že až ve tři ráno. Celou noc jsem nespal. Ve tři ráno byla v přístavu tam a nikdo tam nebyl. Tak jsme spali na chodníku a ráno se začali sbíhat lidi. A najednou jsme byli poslední ve frontě a nevěděli, co dělat. Ve frontě se skoro prali o místo. Když jsme se dostali k okýnku, tak nám odkázali jinam, s tím, že jsme stali ve frontě pro auta. Nakonec jsme místo pátku odplouvali v pondělí večer. Když jsme konečně odrazili, tak jsem tomu ani nevěřil.

Jaká byla samotná plavba po Černém moři?
Úžasná. Když jsem čekal, tak jsem si říkal, že je to moje poslední plavba lodí. Při plavbě jsem si odpočinul. Byly to jediné tři dny dovolené. Jídlo jsem měl třikrát denně. Kajutu jak v hotelu a sprchu. Sprchoval jsem se třikrát, čtyřikrát denně. Jsem si to užíval. Kecali jsme s Italem a Holanďanem. Navíc si posádky všimla toho, že jsem ten cyklista, co hodně jí. Tak když byl párek na snídaní, tak mi dali zrovna tři. Přišli jsme první a odcházeli jsme poslední. Ještě jsme měli u stolu malou holku, která toho moc nesnědla. Snědla jen jeden chod, ty další už dávali automaticky přede mě. Ještě teď jím pět hlavních jídel denně.

A čím byla zajímavá Ukrajina?
Úplně vším. Připadalo mi, že cestuji časem. O dvacet, o třicet let zpátky. Obchody a to, jak to tam funguje, mi připadalo, jak když jsem byl malý. Sámošky, malé obchůdky, navážené cukrovinky. Policejní uniforma byla ještě hrozně sovětská. Spousta ulic se tam ještě jmenuje Stalinova a Leninova. Ještě je to taková demokracie po rusku. Ale Kyjev byl jeden z nejhezčích měst, prochodil jsem si jej. Velice se mi tam líbilo. Když jsem odtud vyjel, tak jsem projížděl úžasnou krajinou. Kdybych chtěl točit pohádku o ruských bohatýrech, tak to bylo přesně ono. Na čtverečním metru je tolik rostlin, které se k sobě vůbec nehodí. Vypadá to nádherně.

Nakonec vás čekalo ještě Polsko…
Už jsem si od toho moc nesliboval. Už na ukrajinské hranici to bylo vzrůšo. Původně to nešlo, ale poté, co jsem jim ukázal ty kilometry, odkud jedu a že už chci být doma, tak jsem je přemluvil. Celník změkl, dal mi razítko a pustili mě. Dojel jsem k okýnku na polské celnici, tak mi řekli, že co tady chci, jestli nevidím tu kolonu aut. Tak jsem se zařadil. Za hodinu jsem se dostal opět na řadu, a ta stejná ženská mi řekla, že mě na kole nepustí, že to není přechod pro kola. Už jsem byl trochu naštvaný. Zeptal jsem se jí, co mám dělat. Ta mi řekla, ať se vrátím a jedu do Čopu, což bylo tři sta kilometrů. To se mi strašně chtělo. Pán přede mnou to slyšel. Měl sklopené sedačky, tak akorát otevřel kufr. Pak jsem se jej ptal, kolik si můžu vzít krabiček cigaret z Ukrajiny do Polska. On, že dvě. Ale já jich měl osm a sto padesát gramů tabáku.

Po návratu domů ji ale hned vyfasoval pokutu. Co se stalo?
Jel jsem na kole k dědovi na grilovačku, kde měl nachystaného sumce, víno a další věci. Radost se shledání se projevila. Když jsem jel domů, tak mě vybrali. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem se teď vrátil z Gruzie, a že jsme to zapili. Oni na to, že o tom četli, a že je to jediný důvod, proč mi neseberou papíry, ale dali mi to jen za pět set. A ať jsem rád. Byla to taková třešnička. Čtyři a půl tisíce kilometrů to s policajty zvládám, pak přijedu domů a sto metrů od baráku dostanu pokutu.

Vzpomenete si ještě na něco zajímavého, co vám utkvělo v paměti?
Asi v půlce Turecka, v městečku Tandra s asi patnácti tisíci obyvateli. A tam snad fungoval čistý komunismus. Za tři hodiny, co jsem tam byl, a pozoroval transakce, tak jsem neviděl nikoho za nic platit. Když jsme přišli do pekárny, tak jsme byli jediní, kteří platili. Ale měli jsme jen na naše osmnáct korun. Chtěli jsme chleba, protože jsme měli velký hlad, ale nevěděli jsme, jestli to bude stačit. Vybrali jsme si, oni nám jej ještě nakrájeli. A když viděli, že jsme jej začali jíst hned na schodech, tak nám k tomu dali ještě ořechové pečivo, okurky, cigáro a čaj. Když jsme byli přecpaní, tak nás ještě chlap pozval do restaurace na jídlo. Když jsme se najedli, tak za nás taky neplatil. Po městě běhal kluk s podnosem čajů, a kdo chtěl, tak si vzal a taky neplatil. Jen tam měl nějaké žetonky. Nechápu.

Myslíte si, že tady by to bylo hned zneužité?
To každopádně.

Na benzínkách je prý trochu jiné než u nás?
Ano. U nás je to hodně úzkostlivé. Zřízenec benzínové stanice má hořící cigaretu v koutku a tankuje do auta, kterému běží motor.

Jak jste si zvykali na tamní vodu?
Už v Bulharsku jsme si začali zvykat. V Turecku nám řekli, že u mešity se můžeme normálně napít. V horách mě zachránilo, že tekla přímo ze skal, nebo ze zrezivělé trupky teklo něco. Ještě v Turecku to bylo dobré. Až na Ukrajině byla hrozná. U Černobylu dokonce smrděla, skoro se nedala pít. Dva dny mi z ní bylo blbě a bolela mě i hlava.

Setkal jste se někde i z neochotou?
Ne vůbec. Všichni obyčejní lidé na tom východě jsou úplně supr.

Plánujete ještě něco takovou cestu, třeba příští rok?
Ještě je brzy na to myslet. Teď jsem strašně rád, že se můžu osprchovat, kdy chci, spát v posteli. Ale určitě se během zimy něco zrodí. Když budou peníze, tak mě láká Afrika. Když nebudou, tak asi taky. Třeba do Maroka na kole by to šlo. Na kole je to asi nejlepší způsob cestování. Člověk je nezávislý. Akorát by to chtělo lepší pumpu, sedlo a řídítka.